Lucille Blakeová vol. 1

22. ledna 2007 v 19:56 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Strážní zvon začal bít na poplach a po celé vesnici se začala šířit zmatená panika. Rodiče popadávali své děti a mizeli s nimi v nejlépe opevněných domech. Muži hledali svoje zbraně, nebo se spokojili se zemědělskými nástroji či dřevorubeckými sekyrami. Všichni se sešli na návsi. Starý muž s kosou se je snažil překřičet až byl celý rudý. "Byl to Jack Ford! Vzalo si to Jacka Forda! Ticho! Poslouchejte! Mlčte!" Dav se přeci jenom ztišil. Muž s kosou pokračoval. "Byla to nějaká nestvůra, Jack a tady Fred a Shawn, byli nahoře u Lesa a ona se vyřítila ze tmy a vzala Jacka! Je prý obrovská. Fred a Shawn ji viděli! Musíme mu jít pomoc!" Chlapi souhlasně zamručeli. "Ale jak víme že je ještě naživu, starosto!" ozval se někdo z davu. "Nevíme," odpověděl muž s kosou, "ale i tak, tu stvůru musíme zabít, nebo třeba přijde až do vesnice a sežere vaše děti!" Tahle představa se zřejmě chlapům nelíbila a tak souhlasně vykřikly a chvatem se vypravili k Lesu.
Lucille Blakeová se převalila na druhý bok a snažila se ztišit hluk zvonu tím že hlavu zabořila hlouběji do polštáře. Nepomáhalo to. Nevrle zabručela a posadila se. Lucille Blakeová, stará dvacet let, je vysoká asi metr sedmdesát, štíhlá a pěkně tvarovaná, vlasy má zlaté, protkané karmínovými proužky, dlouhé až po ramena. Na rozdíl od ostatních žen z vesnice je opálená a drží si vzpřímenou postavu, ale to bude asi tím že nemusí pracovat na poli. Oči, tvarem se podobající kočičím, má pronikavě zelené, malý nosík posetý pihami a plné rty, za nimiž se schovávají překvapivě rovné, a celkem bílé zuby. Lucille Blakeová byla zkrátka pěkná dívka a spousta mužů z vesnice by dala nevím co aby s ní mohly trávit čas. Až na jednu drobnou maličkost. Téměř nikdo z vesnice se s ní nebavil, vyhýbali se jí a někdo z ní měl i strach. Byla totiž jiná. Byla to čarodějka.
V těchto časech, kdy ostrov byl stále plný nebezpečí a zlých mocí, jediná kouzla, která bylo možné vidět, měli na svědomí pouze kněží z Církve Světla. Kouzla spojené s náboženskými rituály, léčivá kouzla, kouzla zahánějící zlé bytosti. Lidé měli k církvi respekt a věřili že jiné kouzla než spojené se Světlem nemohou být. Někdy v těchto časech se však začali rodit lidé, obdaření zvláštními schopnostmi. Někteří, pouhým pohledem zapalovali oheň, jiným z rukou létali blesky, jiní dokázali poroučet větru, dešti, či jiné nepřirozené věci. Lidé se těchto osob báli a Církev považovala takové věci za hřích a zvrácenost. Tito první mágové byli za svoji přirozenost často vyháněni do divočiny a nezřídka i lynčováni davem. Církev takové lidi hledala, a nikdo neví co s nimi podnikala. Každopádně je už nikdo nikdy neviděl. Mágové tedy žili osamoceně a tajili své schopnosti. Nebo se snažili přesvědčit lidi že jim neublíží a nejsou nijak nebezpeční. To byl i případ Lucille Blakeové. Ale nijak zvlášť se jí to nedařilo.
Její rodiče ji před okolím chránili, otec byl starosta a měl velké finanční zdroje. Platil místnímu kněžímu, aby Lucille nechal být. A snažil se z ní vychovat alespoň trochu normální dívku. Okolí se jí však stále bálo. Pak ale Lucillininy rodiče zemřely. Nový starosta ponechal Lucille její dědictví ale vyhnal ji na okraj vesnice do malého nuzného domku. A tak Lucille poznala že jediné co jo chránilo před lidmi byl respekt vůči jejímu otci. Lidé na ni často křičeli, ostatní děti ji šikanovali a téměř nikdo se s ní nebavil. Takto izolovaně žila až do dnes. Lucille se s tím smířila a snažila se svoje okolí ignorovat. Nezasahovala do chodu vesnice a žila osamoceně ve svém domku.
Lucille se konečně vymotala z postele, hodila na sebe nějaké oblečení, učesala si vlasy, popadla jablko, ležící v ošatce a vydala se do vesnice. Vypadala liduprázdná, což ji překvapovalo, vždycky tu bylo plno lidí co na ni zírali či před ní zabouchávali okna. Zamířila k jednomu domu a zaklepala na okno. Nic se neozývalo. Zaklepala znovu a zahalasila. "Hej, to sem já. Jacobe, Karin, otevřete." Po chvíli se okenice otevřela a objevil se za ní vyděšený dívčí výraz. Dívka mohla být stará asi jako Lucille. "Ahoj Karin, kam se všichni poděli?" Karin se zatvářila jako by se musela přemáhat k odpovědi. "V Lese je prý nějaký netvor, všichni muži ho šli najít a zabít." Vypadala že by nejraději zabouchla okno a dál se nevybavovala a tak ji Lucille nechala. Sourozenci Jacob a Karin Riderovi, byli natolik slušní, že nepohrdali Lucille veřejně a tu a tam s ní prohodili pár slov. Lucille věděla že je do ní Jacob zakoukaný a lehce toho využívala. Celkem se ji i líbil, jen kdyby před ní nebyl tak nervózní a nebál se ji. Karin s ní mluvila jen proto že to Jacob chtěl.
Lucille si řekla, že počká až se chlapi vrátí, aby slyšela jak to dopadlo. Sedla si do stínu u Chrámu Světla a okusovala jablko. Den se přehoupl přes poledne, když slyšela hlasy blížící se od severu. Už na první poslech bylo jasné že se něco nepovedlo. Muži byli celí skleslí a někteří měli zkrvavené oblečení. Mezi sebou nesli na provizorních nosítkách pět ležících postav přikryté plášti. Nikdo, kromě Lucille si nevšiml že jednomu tělu vyklouzla z pod pláště ruka a upadla na zem. Skupina pokračovala dál až na náves. Lucille zatím sebrala ruku. Byla celá od krve a vypadala jako ukousnutá. Na návsi se zatím seběhla celá vesnice a ženy začaly plakat a kvílet nad svými mrtvými manžely. Ty šťastnější objímali své živé druhy. Lucille se snažila co nejnenápadněji vrátit ruku bývalému majiteli, ale v tom nejhorším momentu si ji všimlo pár dětí a začaly ječet. Lucille něco zabreptala a dala ruku mužově ženě. Pak se spěšně odkráčela někam schovat. Starosta zatím vyjádřil svoji upřímnou soustrast všem novým vdovám a začal stanovovat hlídky. Pak se obrátil k lidem a vynutil si ticho. "Už víme kde má ta nestvůra brloh. Zabili by jsme ji ale překvapila nás, odneslo to pět dobrých chlapů. Tak jsme museli utéct, nebo by nás zamordovala všechny. Hned vyrazíme, tentokrát už připravenější a do večera tu mrchu přitáhneme." Vypadal však že si svými slovy není moc jistý, navenek se ale tvářil odhodlaně. "Poslední rozloučení a pohřeb bude ráno."
Všichni muži se rozešli domů, než byli zase za půl hodiny svoláni, tentokrát byli lépe vybavení, nesli si pochodně, sítě a někdo dokonce našel staré, rezavé brnění a s řinkotem v něm klopýtal za ostatními. Pak ve vesnici zase zavládlo nepřirozené ticho. Pár mužů zůstalo na stráži, byl mezi nimi i Jacob. Lucille k němu došla a zeptala se ho. "Co se stalo?" Snažila se nevnímat jak Jacob nejdříve nadskočil, pak zrudl a očima těkal všude kromě Lucille. "Co, co se stalo," Lucille netrpělivě přešlápla. "Co to bylo za nestvůru, jak to že ani v tolika lidech jste ji nezabili?" Jacob polknul, a ve tváři měl vyděšený výraz. "Nevím co to bylo, myslím že to neví nikdo, viděli jsme jenom stín a černý chlupy, bylo to strašně rychlý. Skočilo to mezi nás, jednoho to sebralo a zase zmizelo. Nemohly jsme dělat nic, vždycky se to objevilo a zase zmizelo, máchaly jsme zbraněmi naprázdno. Ale myslím že jsme viděli kam to zalezlo. Bylo to strašný." Celý se chvěl. Lucille ho poplácala po zádech ale po tom se rozechvěl ještě víc. Tak raději zase odešla a v zádech cítila jeho pohled.
V celé vesnici byl cítit obrovský strach a nervozita. Každou chvíli se otevřelo nějaké okno, ze kterého vystrčila hlavu nějaká žena, koukla se na sever k Lesu a zklamaně zase zalezla. Lucille, ač si to nepřipouštěla, byla napjatá taky. Snažila se pracovat na zahrádce, ale přistihla se jak každou chvíli napíná uši aby zaslechla nějaký zvuk, ohlašující příchod lovecké skupiny. Pomalu se začínalo stmívat, když pár žen zahlédlo na obzoru plameny pochodní, ihned se všichni seběhli na návsi a netrpělivě čekali. Lucille se nenápadně připojila k davu. Když muži konečně došli k davu čekajících žen, bylo všem jasné, že opět neuspěli. Jen málokdo vyvázl bez zranění a ti co měli alespoň trochu zbylé síly, nesli sedm mrtvých těl. Ženy začaly sborově naříkat. Lucille mezitím bleskově počítala. Vrátilo se jich o deset méně, ten chlápek v brnění chyběl a další dva taky. Starosta, beze známky zranění, mezitím zahalasil: "Za hodinu, schůze města v Chrámu!" A šel rozdělit další hlídky. Lucille hleděla na mrtvé muže a jejich ženy co je oplakávaly. Jedna z nich zvedla hlavu a spatřila ji. "Jestli za to nemůže tahle čarodějnice!" rozječela se. Naráz všichni koukali na Lucille Blakeovou. "Třeba je to její zvíře." "Ovládá ho." Mstí se nám." Dav kolem ní hučel. "Není moje, ani nevím co to je, přece bych na vás nezaútočila, proč bych to dělala." Dav se na ni však tlačil ještě více. Někteří muži pevněji sevřeli svoje zbraně. Lucille věděla, že z tohohle se jen tak nedostane. Jinak to nešlo. Nadechla se a: "HLUPÁCI," zahřměla mohutným hlasem, který mohl patřit jedině nějakému obrovi. Dav se spěšně odtáhl, "MOHLA BYCH VÁS TEĎ ZABÍT VŠECHNY JEDNÍM SLOVEM. TO MONSTRUM SEM NA VÁS NEPŘIVOLALA. CHCI S VÁMI BÝT V MÍRU!" Dav se rozestoupil a Lucille odběhla do stínů mezi domy. Tam se potichu rozbrečela, bylo jí líto že ty lidi musela zastrašit, bylo jí líto že musela použít kouzlo, bylo jí líto že jí s tím monstrem spojují, i když to i čekala, a bylo jí líto těch mrtvých mužů a truchlících žen. Nevěděla jak dlouho tam seděla, ale hlasy mířící do Chrámu jí prozradili že to musela být už hodina. Do Chrámu Světla měla vstup zakázaný, ale teď by tam stejně nešla. Vyšplhala, jako už pokolikáté, po dírách ve zdi až na střechu, kde našla svoji oblíbenou díru, odkud viděla téměř celý vnitřek haly v Chrámu. Všichni tam byli již nashromáždění, starosta si odchrchlal a spustil: "Lidé Mračné Lhoty, to co se stalo je velká tragédie, s mrtvými se rozloučíme ráno. Teď však musíme vymyslet jak ochránit naši vesnici. Pokud má někdo jakýkoliv nápad, sem s ním." V davu to zašumělo. "Co zapálit Les, určitě by tam uhořela!" Starosta zavrtěl hlavou. "Ne, přišli bychom o všechny těžiště, a kdo ví jestli to oheň zabije." "Nalíčit nějaké pasti?" "To už jsme udělali, je to chytré a neskočilo nám na to, Terence a Peter na to doplatili." "Co na něj poslat kněze?" Kněz vystoupil. "Na něco takového, bohužel moje síly nestačí, je to stvůra z hlubin Temnot. Mohl bych sehnat posily, ale trvalo by příliš dlouho než by dorazili." Starosta přikývl. " To máme první rozumný návrh. Také bychom mohly poprosit o pomoc armádu, ale než by dorazili, mohly bychom být už všichni mrtvý. A navíc bych neviděl že by na to meče nějak působili." A ukázal všem, svoji kosu, zlomenou napůl. "Co tam poslat Blakeovou?" Lucille nadskočila, tohle by nikdy nezvládla. "Je to taky možnost, ukázala by že patří k nám. Ale taky by to monstrum mohla přivést do vesnice a udělat tady pořádný masakr. Té ženě nemůžeme věřit. Byla by to až poslední možnost." Dav zašuměl a Lucille si nad nimi oddechla. "Počkat," ozval se jeden mladík, "slyšel jsem že dole u řeky, myslím že v Suchém brodu, měli taky před nedávnem nějaké problémy a najali si na to nějakého lovce. Myslím že to byl nějaký půl-elf. Myslím že tam ještě pořád je." Starosta si projel plnovous a pokýval hlavou. "Je to dobrý nápad, zatím náš nejlepší. Problém je že všichni tihle lovci si nechávají pořádně zaplatit, a ne zrovna levně. Muselo by se složit celé město. Je to ale nejlepší možnost." Dav kýval spokojeně hlavami, a i Lucille se to líbilo zatím nejvíc. Představa že by do vesnice přišla jednotka vojáku, a hůř i kněžích se jí nelíbila. Stačilo že musela knězi platit už tak aby ji nenahlásil. Starosta mezitím pokračoval. "Johne, ty a Hubert si vezmete nejrychlejší koně a dojedete do Suchého brodu , najdete toho lovce a přesvědčíte ho aby přijel, zaplatíme klidně i víc jen aby nás toho zbavil. Pospěšte si." John a Hubert přikývli a odběhli pryč. "Jo to naše nejlepší řešení, mezitím posílíme hlídky a žádám každého, aby nevycházel z domu, hlídejte děti a mějte oči na pozoru. Doufejme že ten lovec tu bude co nejdříve. Teď se v nejvyšší opatrnosti přesuňte do domovů a pokuste se je nějak zabezpečit. Pak sestavíme hlídky. Světlo s vámi."
Lucille spěšně zamířila k domovu. Zamkla dveře a zatarasila je kusy nábytku. Okenice zabouchla a přesunula před ně těžkou skříň. Pak vyčerpaně padla do postele a přemýšlela nad tím co by dělala, kdyby s tím monstrem musela bojovat. Pravděpodobně by zemřela po pár vteřinách. Otřásla se a po dlouhé době, kdy naslouchala zvukům zvenčí usnula neklidným spánkem, plným snech o chlupatých nestvůrách co se pohybovali rychle jako vítr.
Pokračování díky Blogu.cz, kvůli kterému můžu mít maximálně 20000 znaků, příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama