Lucille Blakeová vol. 2

22. ledna 2007 v 19:58 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Lucille nevěděla v kolik hodin se probudila. Rozespale odtlačila skříň a rozevřela okenice. Slunce už jasně zářilo na obloze, mohlo být tak kolem deseti hodin. Spěšně odházela věci od dveří a zamířila do vesnice. Na návsi už se zase tlačil dav lidí. Lucille zahlédla Jacoba a zezadu mu zaťukala na rameno. Otočil se a nastala přesně reakce, kterou očekávala. Nadskočil, zrudl a roztřásl se. Lucille potlačila úšklebek a zeptala se. "Co to tu všichni dělají?" Jacob se zavrtával pohledem do země. "Čekají tu na lovce, měl by přijet každou chvíli." zamumlal. Lucille čekala až se jí podívá do obličeje a zářivě se na něj usmála. Jacob rychlostí blesku zase sklopil hlavu a prohlížel si boty. Lucille ho v tom nechala. Dav se najednou rozezvučel. Lucille začala vyhlížet nějakého jezdce, ale pak si všimla že pár chlapů nese nějaké v plášti zabalené tělo. "Steve Closer," řekl jeden z nich starostovi, "hlídkoval na severovýchodní straně, našel ho před chvílí další co ho měl vystřídat." Starosta přikývl. "Připravte ho na pohřeb, začneme ho jen co přijede lovec." Ženy už zase naříkaly a děti brečely. Pak se ale ozval výkřik. "Už jedou!" Přiřítili se Hubert s Johnem. John seskočil z koně a něco pošeptal starostovi do ucha. Ten se jenom zamračil. "Tolik? Vyděrač jeden. Zkusím to snížit." Zvuk kopyt přinutil Lucille odtrhnout se od starosty a podívala se na nově příchozího. Byl velmi zvláštní. Přijel na koni a všechny si měřil nerudným, až znuděným pohledem. Seskočil z koně s jakousi tajemnou elegancí a začal se rozhlížet po budovách. Z úst mu uniklo tiché povzdechnutí. Starosta mu vykročil vstříc a podával mu ruku. Lovec mu do ni podal ohlávku svého koně. Lucille se tlačila davem, aby si hosta lépe prohlédla. Vypadal skoro jako elf. Měl špičaté uši, jakési ušlechtilé rysy a byl celkem vysoký. Avšak pár maličkostí na něm bylo veskrze lidských, na tváři měl strniště, a to i Lucille věděla že elfům vousy nerostou, zuby měl celé zažloutlé, v jednom uchu náušnici a tvář posetou drobnými jizvami. Dlouhé černé vlasy měl svázané do copu, který mu spadal až na záda. Oblečený byl podle poslední módy a vypadalo to že jedinou ochranou mu byla vyztužená kožená kazajka a chrániče předloktí. Na zádech měl připjatý dlouhý obouruční meč a u boku se mu houpala čutora a dlouhá dýka. Jednu měl ještě připevněnou u boty a Lucille si všimla že další měl připravené na pásu a za předloktím. Ze sedla si sundal dlouhý luk a toulec s černými šípy. Pak se zase rozhlédl. Lucille si všimla že jedno oko má šedé a jedno spíše namodralé. "Dostanu najíst nebo tu budeme dál stát a zírat na sebe?" řekl chraplavým hlasem. Starosta mu okamžitě uvolnil cestu a odvedl ho do svého domu, Lucille se nenápadně protáhla za nimi. "Myslel jsem že by jste se rád zúčastnil pohřbu těch nebožáků co ta příšera zabila." Lovec si odfrkl. "Ani ne spíš se půjdu najíst. Ale ty těla chci vidět." Starosta ho odvedl k mrtvolám, připravených na kremaci. Lovec z nich stáhl pláště co je zakrývali a hvízdl. Pak je zase přikryl a zamířil ke starostově domu. "Víte co je zabilo?" zeptal se s nadějí v hlase starosta. Lovec ho zpražil pohledem. "A jak bych to měl asi zjistit podle zranění." Starosta zůstal stát jako opařený, než se rozeběhl za hostem do svého domu.
Pohřeb proběhl přesně jak Lucille očekávala, ženy štkaly, děti ječely a muži se tvářili sklesle. Kněz vedl kázání a poukázal na pomoc od Světla čímž zřejmě mínil lovce. Ten se krmil na starostově zápraží a když to slyšel, hlasitě se rozchechtal. Na vykulené výrazy vesničanů odpověděl tak že zalezl do domu. Po obřadu se lidé rozešli domů. Lucille zamířila ke starostově domu a otevřeným oknem z jídelny poslouchala rozhovor s lovcem. "Takže pane lovče," začal starosta, "zavedeme vás k místu kde by měla mít ta příšera brloh. Pak už to zvládnete sám, ne?" "Pracuji sám." Starosta zakašlal. "Jsme vám za tuto službu moc vděční, ale je tu problém. Nezdá se vám ta odměna za to celkem přehnaná" "Ani ne, jde vám přece o lidi, ne?" "Jistě, o nic jiného, ale ta částka naši vesnici prakticky zničí." "Nebo vás zničí ten netvor, vyberte si." Starosta si odfrkl. "Vypadá to že ten netvor tu má silnou konkurenci." "Vypadá to že za ty řeči si ještě něco přidám. Doneste mi peníze a můžeme jít. Mimochodem a to jídlo vařila vaše žena?" Starosta přikývl. "Tak to vás lituju." Lucille se začala nekontrolovatelně huhňat a raději prchla než by hrozilo že jí objeví.
Lovec se po nějaké době konečně vypravil ze starostova domu, doprovázen skupinou lidí. Zamířili na sever a Lucille se vypravila za nimi. Po nějaké době došli na okraj Lesa. Ač všichni věřili že lovec bude úspěšný, báli se jí dále. "Ta jeskyně je necelý kilometr dále po cestě, je to ušlapané, měl by jste to poznat." Řekl starosta nerudným tónem. Lovec pohodil na zem svůj vak vydal se na cestu. Lucille strašně zajímalo co se bude dít. Obešla proto celou skupinu a vydala se za lovcem. Šla po cestičce a snažila se vyznat ve stopách na zemi. Pak ji ale něco popadlo za krk a přitisklo ke stromu. Chtěla vyděšeně zaječet ale něco jí zacpalo ústa. Byl to lovec. Dal si prst před ústa. "Co tu děláš, zlatovlásko." zachraplal. Pak stáhl ruku z jejich úst a pobídl jí k odpovědi. "Já, já chci vidět co uděláte. Omlouvám se, nebudu rušit." Lovec jí spustil ruku z krku a prohlédl si jí od hlavy až k patě. "Už teď mě rušíš, nehledáš náhodou povyražení na noc, pihatko?" Lucille se naštvala. "Samozřejmě že ne!" Lovec se ušklíbl a pohledem se zasekl na jejích prsou. "Jen se nečerti. Mohl bych si tě vzít tady a teď i kdyby se ti to nelíbilo a nikdo by nás nerušil." Lucille polkla a vystrašeně na něj hleděla. Lovec si olízl rty a nespouštěl z ní oči. "Ale to není můj styl." Pustil ji a vydal se dál po pěšině. Lucille se po chvíli, kdy se snažila ovládnout svůj vztek a strach rozeběhla za ním. "Víte co tam bude?"
"Ne."
"A víte že to přemůžete?"
"Ne."
"Co teda budete dělat?"
"Kdyby si mě, prsatice, nechala chvíli přemýšlet, tak se rozhodnu."
Lucille tu poznámku přešla tím že se zakousla do rtů a na chvíli se odmlčela. Pak zase začala. "Jak se vůbec jmenujete?"
"Oril Ballard."
"Ballard je lidské příjmení, já myslela že jste elf."
"Jsem půl-elf."
"O tom slyším poprvé, to jde?"
"Jak vidíš tak jo. Ale žádný výhody z toho nejsou věř mi."
"Proč jste takový?"
Oril se zastavil a otočil. "Jaký? Nepříjemný, hnusný. Zkus být na chvíli půl-elf a poznáš co to s tebou udělá, zlatovlásko. Elfové mnou pohrdají a lidé taky. Tak se pak nediv jaký jsem."
"Já vím jak vám je."
"Opravdu, prdelko? Jakpak bys to ty mohla vědět?"
"Jsem čarodějka."
Oril Ballard přimhouřil oči a znovu si ji prohlédl. "Aha, ale na tom jak vypadáš to není vidět."
Znovu pokračoval až došel k jeskyni. Kolem byli posety různé kostry živočichů a v okolí nebyl slyšet jediný ptáček. "Počkej radši tady pihatko. Nechceme přece aby se té tvé pěkné tvářičce něco stalo." Lucille se zamračila, ale nic neodpověděla. Oril si zatím sundal ze zad meč a pořádně si přihnul z čutory. "Když tu nestvůru zabiju, tak se se mnou vyspíš?" zeptal se jí. "V žádném případě." řekla rezolutně Lucille. Půl-elf jen pokrčil rameny a vydal se do jeskyně. Lucille se posadila u vchodu a špicovala uši. Po několika minutách se zevnitř začal ozývat hromový řev a nadávky v elfštině, ale i lidsky. Řev nabýval na síle, vypadalo to že se blížil. Pak se ozval výkřik a mohutné dunění. Najednou z jeskyně vyběhl Oril, zvedl pravou ruku, ze které začalo vyzařovat oslňující zlaté světlo. Pak rukou trhl dopředu a světlo odletělo do jeskyně. Ozval se řev, ve kterém bylo znát strašný vztek ale i bolest. Oril se ušklíbl, ale pak padl na zem a zhluboka oddechoval. Na pravém ramenu měl hlubokou ránu a jeho kožená kazajka byla pěkně rozpáraná. Jeho cop byl useknutý a na meči měl hluboký zub. Lucille k němu přiběhla a otočila ho na záda. "Co se stalo, zabil jste to?" Oril vyplivl krev a zavrtěl hlavou. "Ne, nedokážu to zabít. Je to příliš silné, nikdy sem nic takového neviděl. Myslím že jsem to alespoň oslepil, ale stejně musíme pryč." Lucille mu pomohla na nohy a pomáhala mu v chůzi. Oril se o ni opíral a vypadal že sotva vnímá. Klopýtal a ruce mu často dopadali na Lucilleniny intimní místa. Snášela to jen proto že to bylo náhodou a on nevypadal že by věděl co dělá. Konečně se dovlekli na konec Lesa. Oril se ji vyprostil z držení a vlepil jí ohromný polibek, až nemohla dýchat. "Díky." řekl. A odkráčel bez nejmenšího problému. Celou tu dobu to na ni jen hrál. Lucille byla šokovaná a uražená zároveň. Zůstala stát mezi stromy a poslouchala otázky vesničanů. "Je to mrtvé?" "Jste v pořádku?" "Zabil jste to?" "Není toho víc?" Oril zvedl ruku aby lidi umlčel. "Nezabiju to, je to příliš silné. Jen sem to zranil, takže by jste měli dojet pro pomoc k armádě, ta to dodělá. Tady, tohle vracím." A vytáhl z rance měšec a asi polovinu z něj odsypal. Lidé byli rozhořčeni, ale Oril nevypadal že by se s nimi chtěl dále vybavovat. Popadl vak a zamířil k vesnici. Lucille se pomalu vydala za nimi. Přemýšlela, žádná zbraň tomu nemohla ublížit, Oril to zranil pouze kouzlem. Třeba, ale ne, to by bylo bláznivé, jedině kdyby nebylo na výběr. Možná že by to zvládla. Pak se celá zachvěla. Ale hlavou jí blýskla myšlenka, byl to obraz, kdy jí lidé nesli na ramenou a vzdávali ji slávu. Nevěděla co si má myslet, tak raději přidala do kroku, až došla do vesnice. Lidé zatím ošetřovali Orila a potají na něj nadávali. Lucille se jim nedivila, za takové peníze toho moc nepředvedl. Starosta svolal schůzi města za hodinu a všichni vypadali sklesle a vystrašeně. Lucille šla domů přemýšlet. Sedla si před dům a vyhřívala se na slunci. Po hodině jí bylo jasné co udělá. Zaslechla kopyta. Byl to opět Oril. Už odjížděl. "Je mi to líto, prdelko, ale je na čase odjet, ledaže by si mě pozvala dál."
"Ne, nashledanou."
"No, pihatko, něco mi říká že se ještě uvidíme. Snaž se udržet si pořád takovou postavu."
"Pochybuji, pane Orile. Světlo s vámi."
"Světlo už mě dávno opustilo, děvče."
Odklusal na svém koni a Lucille však také připadlo že se ještě uvidí. To jí ale nezabránilo po něm hodit jablko a zasáhnou ho do hlavy. Oril se ani neotočil, jen se chraplavě zachechtal. A pak byl pryč.
Lucille vytáhla z tajné zásuvky měšec s penězi a vydala se do vesnice. Všichni až na pár hlídek byli v Chrámu. Lucille to ještě nikdy neudělala, ale teď otevřela chrámové dveře a vstoupila dovnitř. Všichni ztichly a hleděli na ni. Ona prošla davem až na vyvýšený stupínek. Tam se rozhlédla po lidech a jejich překvapených výrazech. Hodila měšec starostovi. "Tohle je moje první pomoc pro vesnici, za to, jak se ke mně chováte, si to vůbec nezasloužíte, ale já nejsem jako vy, naštěstí pro vás. Moje druhá pomoc bude taková, že se vydám do té jeskyně a pokusím se pomocí svých schopností tu příšeru zabít. Neříkám že to dokážu, ale pokusit se o to můžu. Jak sem říkala, nemám žádný důvod vám pomáhat, ale asi bláhově věřím, že tohle vás přesvědčí o mé loajalitě vůči vám. Pomoc uvítám. Jinak Světlo s vámi." Odkráčela z chrámu, kde nechala lidi přemýšlet nad jejími slovy. Nikdo se k ní nepřidal a Lucille si pomyslela že některým teprve dochází co řekla. Na hlídce, u severní strany vesnice stál Jacob. "Jacobe, jdu zabít tu nestvůru. Možná se nevrátím." Pak ho popadla a dlouze políbila. "Na památku, a tohle si půjčím já." A sebrala mu dlouhou dýku. Cítila v zádech jeho pohled a jen doufala že ho nevidí naposledy.
Když došla k jeskyni byla už všude tma. Lucille se zaposlouchala a uslyšela tiché chrnění. Vyčarovala si na ruce modrý plamen a vstoupila dovnitř. Šla dlouhou chodbou, posetou kostmi a zapáchající strašným smradem až k jejímu konci. Tam to konečně viděla. Na první pohled to připomínalo obrovského pavouka, mělo to však pouze čtyři končetiny. Nohy, silné jako má kobylka a ruce zakončené dlouhými, strašnými drápy. Stálo to na čtyřech a hledělo na Lucille. Celé tělo, včetně obličeje mělo poseté jakýmisi ostny, nejvíce připomínající zuby nějaké šelmy. Obličej to mělo skoro lidský, až to Lucille vyděsilo. Velké, zlé žluté oči, široké šikmé nozdry, ze kterých tekl zelený hlen a mordu s ostrými tesáky ze které tekly v nepřetržitém proudu slizké sliny. Navíc byla celá porostlá dlouhými černými chlupy. Lucille zůstala šokovaně stát a plamen jí téměř vyhasl.
"Ty jsi čarodějka!" ozval se jí náhle v hlavě hlas. Nevěřícně pohlédla na nestvůru.
"Ano, to mluvím já. Jsem totiž také čaroděj, nebo sem spíše byl. Vyhnali mě do divočiny a abych přežil přeměnil jsem se na tuhle stvůru." Lucille jen nevěřícně zakroutila hlavou.
"Věř mi, myslel jsem že to zvládnu kočírovat, ale ty zvířecí pudy ve mně, mě porážejí, dám ti dobrou radu, uteč, protože dlouho už se neudržím." Lucille ustoupila o krok zpět. "Nemůžu ti nějak pomoc?" "Ne, už je pozdě, nedokážu se přeměnit zpět a ani ty mě nedokážeš pomoci. Začínám mít hlad, tak raději běž." "Když ti nepomůžu, tak tě musím zabít, jinak vyženou z vesnice mě." "Tvoje volba, sbohem!"
Nestvůra rychle vyskočila a přirazila Lucille ke zdi, avšak nestihla jí kousnout, protože Lucille plamen zvětšila a strčila ho stvůře do obličeje. Ta zařvala a uskočila. Chystala se však na další kolo. Kroužila okolo Lucille, která po ni metala další plameny, ale bezúspěšně. Pak vyrazila a Lucille proti ni vystrčila ruku. Nestvůra tu ruku chytila mezi zuby a chystala se skousnout. Lucille však dala všechnu svoji sílu do jednoho posledního úderu. Když cítila že její ruka je ve chřtánu vyvolala ten největší plamen jakého byla schopna. Nestvůra se nafoukla a pak explodovala v hektolitrech krve až téměř zaplnili celou jeskyni. Lucille cítila jak jí ten proud odnáší pryč, ven z jeskyně. Dokázala to, vyhrála. Lidé ji budou obdivovat. Zůstala ležet venku před jeskyní, neschopná pohybu. Ta krev neuvěřitelně páchla a chtělo se jí zvracet. Noc pomalu ustupovala ale Lucille se stále nehýbala. Konečně, s prvními rozbřesky nového dne uslyšela nějaké hlasy. "Ona to snad dokázala, podívejte té krve." "Hele támhle leží, není mrtvá, třeba je to past. Běž tam ty." Na Lucille se objevila Hubertova hlava a ustrašeně si ji měřila. "Dýchá, ještě žije." "Co budeme dělat, starosto?" " Myslím že ta žena svoji práci odvedla, ale vypadá že je na smrt vysláblá. Mám pocit že jsme zabili dvě mouchy jednou ranou." "Vy jí tu chcete nechat? Po tom co udělala?" "Byla by to jen otázka času, kdy by se obrátila proti nám. Je to přece čarodějka, nezapomeňte." "Ale, co lidi ve vesnici, co jím řekneme." "Řekneme že zahynula v boji s tou nestvůrou, je to vlastně pravda. Tak už radši půjdeme, ten pach sem přiláká kdejaké dravce." Lucille chtěla křičet ale neměla k tomu síly. Po tom všem jí tu nechají napospas dravcům. Vzdalující se kroky jí zbavili veškeré naděje. Zemře. Zrazená, zklamaná. Pomalu se jí zavírali oči a v dálce slyšela vlčí zavytí. Doufala že Jacob nebude moc truchlit. Blížila se tunelem ke Světlu a doufala že další čarodějové nedopadnou jako ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama