Vězeň

5. ledna 2007 v 23:09 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Mé jméno je Marten Maurard. Kdyby jste toto jméno vyslovili v mé rodné Bretonii, viděli by jste jak by se mužům rozklepaly kolena a ženy by hrůzou omdlely. Děti by si nejspíše strachy cvrnkly do kalhot. Protože ty hrůzostrašný pohádky co jim tam o mě vyprávěj...
Myslíte si že lžu? Tak mi to přijďte říct do očí..tedy do oka, ale k tomu se ještě dostanem.
Začneme hezky od začátku. Narodil jsem se v malé vesničce Highhill, pár kilometrů od města Wayrest v provincii High Rock. Tahle vesnička je teď díky mě slavná, spousta lidí chce navštívit rodné místo největšího zločince v provincii. Myslím že tam postavili i moji sochu ale nejsem si jistej, už dlouho sem tam nebyl. Každopádně sem se narodil v chudé rodině, kde otec, matka i čtyři starší bratři pracovali v místních dolech na ebon. Tedy pracovali, otrocky tam dřeli za mrzký peníz. Já jsem samozřejmě musel taky. Nechodil jsem do školy, jen co jsem měl dost síly na udržení krumpáče, šel jsem makat. I přes to že jsem musel rubat šestnáct hodin denně, měl jsem dostatek energie na různé lumpárny. Tím sem se stal po okolí známý už jako dítě. Jo to byli časy, když sem natíral nákladní guary narůžovo a svazoval chapadla chovným síťovcům. Nikdy proti mě neměli žádný důkaz ale všem bylo jasné že jsem to byl já. Také sme s kamarády šikanovali starostova syna, byl to tlustý rozmazlený Imperiálec a pokaždé se rozbrečel. Ale taky on mě dokázal pořádně urazit když poukazoval na můj bídný původ, na což sem ani ja nebyl nějak hrdej. Většinou sem to dokázal přejít a dal mu pěstí. Ale někdy šly jeho slova přímo do srdce...a pak sem mu dal stejně pěstí.
Takhle sem žil až do svých sedmnácti. To přišla nejzásadnější změna. Žena, dívka. Přesněji Amarie Arardová, moje láska. Dcera místního kováře, pěkná jako okvětní lístek kališníku, které sem jí často nosil. Ale...co to tady melu za sladký sračky. Chtěl sem jí sbalit, to je všechno. Háček byl v tom že měla ještě jednoho nápadníka, mýho kámoše Jacoba Madacha. Ale říkala že se jí vůbec nelíbil. Kvůli ní sme se často prali a pak sme spolu dokoce přestali kamarádit. Vidíte co dokáže ženská, poprvé a ne naposledy. Věc díky ní sem se octl na šimé ploše se vlatně stala taky díky ní.
Pamatuju so to moc dobře, bylo to jednoho teplého letního dne. Právě mi skončila šichta a těšil sem že si pořádně...no vy víte, s Amarii. Celý nadšený se vplížím k nim domů. Otevřu dveře jejího pokoje. A slyším podivné zvuky. Musím přiznat že mi to bylo hned jasné ale šokovaně jsem tam stál ještě nějakých pár minut. Pak si mě všimla, i když v té poloze co byla se tomu celkem divím. Zaječela. A snažila se vymanit z náruče jejího milence. Pak sem ho poznal. Byl to Jacob Madach. Můj přítel. Teď už bývalý. Zařval sem na ni něco o tom že snad chodíme spolu. Jacob podotkl že už ne. V tu chvíli se mi udělalo rudo před očima. Nevím kde jsem ji vzal, ale v mé ruce najednou byla dýka připravená vyrazit. Jacob začal strachy křičet o pomoc a Amarie ho v tom podporovala hlasitým ječením. Vrhl sem se na neozbrojeného Jacoba a nemilosrdně mu podřízl hrdlo. Skropila mě teplá krev. Amarie začala ječet ještě víc. Zuřivě jsem ji zabodl dýku do břicha. Nastalo ticho. Dvě mrtvoli leželi v posteli plné krve. Mezi nimi já, zhluboka oddechující, taktéž celý od krve a v rukou třímající dýku, ze které ještě blahodárná kapalina kapala na zem.
Takhle mě našli Amaraini rodiče. Otec, kovář nebyl žádná bábovka. Vrhl se na mě a málem ze mě vymlátil duši, nebyl jsem schopen pohybu a tak jsem jen snášel rány co na mě dopadali. Kdyby ho neodtáhli ostatní muži z vesnice, zřejmě by mě zabil. Přiznávám že bych si to zasloužil. Zavřely mě do provizorní cely a já čekal na trest. Nejspíše trest smrti. Ano to mi bylo jasné. Pak se ve mne ozval pud sebezáchovy. Moje štěstí, čemuž vděčím za to že žiji dodnes. Byla tam povolená mříž. V touze za záchranou jsem v sobě našel daleko více síly než jsem pokládal za možné a mříž vytrhl. Vyskočil jsem ven a tam jsem ke svému překvapení a jeho nejspíše taky, narazil do starostova syna. Zřejmě se mi přišel posmívat, smrad jeden. Každopádně, když už otvíral hubu aby vyvolal poplach, tak sem mu jednu natáhl až odletěl pár metrů pryč. ještě jsem se stavil do domu pro své osobní věci a pak jsem utekl z rodné vesnice a schoval se do nedalekého lesa. I když mi bylo jasné že mě budou hledat přesně tady, cítil jsem se velmi unavený a nemohl jsem dál. Schoval jsem se do jednoho vykotlaného stromu a tam přečkal noc.
Zdály se mi hrůzyplné sny plné podřezaných těl a zakrvácených mrtvol. Tyhle sny se mi zdají dodnes, ale po hojném užívání sujammy pak nejsou tak zlé. Ráno jsem se probudil a ze své pozice viděl že les se hemží vojáky Imperiální legie. Jedna ze skupin prošla nedaleko mě a já slyšel že starostův syn ráně podlehl. Byl jsem trojnásobný vrah. Ale budu daleko víc. Počkal jsem si na osamělého vojáka a skočil na něj. Zlomil jsem mu vaz. Už byli čtyři.
Rychle jsem si oblékl jeho uniformu a tělo schoval do stromu. Na nedaleké mýtině jsem našel přivázaného koně. Toho jsem ukradl a odjel na něm daleko od vesnice a lesa.
Přesněji do města Sharnhelm. Koně jsem prodal a koupil si za nej pořádný meč. Potloukal jsem se po městě a přepadával v temných uličkách pocestné. Tímto způsobem jsem si pořádně nahrabal a dokonce mě jeden muž, když jsem mu slíbil že ho nezabiju, naučil jednoduché kouzlo, díky kterému jsem si mohl zapalovat oheň. Ohnivé kousnutí. Bohužel počet mých obětí stoupl už na osm. Pak pro mě půda začaly být zase příliš horká. Okradl jsem totiž jistou dámu, která jak se později ukázala byla družka jistého kapitána místních stráží. Vastopovali mě a obklíčili v hostinci U Ohaře. Myslím že tam od té doby visí cedule: Zde Marten Maurard pozabíjel sám v kruté bitvě jedenáct vojáků Imperiální Legie. Byl tam ještě jeden kapitán, ale myslím že je započítaný. Opět jsem musel prchnout, ale ponásledovala mě celá posádka. Obklíčili mne v jedné daedrické zřícenině. Ale bylo to štěstí v neštěstí. Právě zde jsem našel svoji věrnou daedrickou dai-katanu, do které jsem si později začaroval mocné elektrické kouzlo a nazval ji Osud. Díky této zbrani jsem se stal nepřemožitelý a celá posádka padla. Třicet mužů. Avšak jedno kouzlo mi popálilo celou hlavu a díky tomu mi nerostou vlasy.
Stal jsem se obávaným vrahem a doneslo se to až do Cyrondiilie. A to byl můj největší problém. Přijel mě hledat nejobávanější lovec zločinců Valvius Pelengius. Údajně mu vyvraždili rodinu a on se teď mstí každému kdo poruší zákon. Také to byl Rytíř Císařského Draka, což mému problému jen napomáhalo. Avšak našel jsem mocné spojence. Nazívali se Bratři Zelených lesů a přijali mě do svých řad. Spolu jsme loupili a vraždili jako po másle a nikdo nás nemohl zastavit. Zabil jsem už přes stopadesát lidí. A i když to zní morbidně, byl jsem na to hrdý. Nikdo se mi nemohl vyrovnat v boji s mečem a v souboji kouzel jsem také většinou vyvázl bez škrábnutí. Impérium na nás pořádalo hony a líčilo na nás pasti. Vždy jsme dokázali vyváznout nebo se alespoň vysekat. Mí bratři mi darovali vlastoručně vyrobené brnění a když mě nějaký voják viděl, chtěl vzít nohy na ramena, pokud jsem mu je neusekl.
Moji jedinou slabinou, to přiznávám, byl chlast. Díky němu jsem netrpěl nočními můramy a do bitev se vrhal zuřivě a bez zábran. Valvius Pelengius se to dozvěděl, zradil nás jeden z bratrů. Udal polohu naši základny. Valvius na to šel chytře. Nejprve nám do cesty přihrál karavanu plnou žen, které byli údajně vezeni do nevěstince. Samozřejmě jsme je zajali a se zavázanýma očima odvedli do našeho skrytého tábora. Tam jsme se oddávali radovánkám a alkoholu. Moje společnice mi v nestřeženém okamžiku nalila do sujammy nějaký lektvar, po kterém jsem se nemohl ovládat. Sotva jsem se udržel na nohou a na ženě už vůbec ne. Usnul jsem tvrdým spánkem. Moji bratři také. Do táboru se vplížili vojáci Imperiální legie a zajali všechny mé společníky. Pro mě si přišel sám Valvius Pelengius, Rytíř Císařského Draka. Stačil jsem se akorát probrat, abysh slyšel tu krysu zrádnou co nás udala, říkat že tady spím já. Bleskurychle, avšak značně nemotorně jsem se vymrštil a chytil zrádce pod krkem. Držel jsem si ho jako rukojmího. Prosil mě o odpuštění, prý mu nabídly mnoho drakenů. Dělalo se mi z něj zle a tak jsem mu zlomil vaz. Šáhl jsem po meči a akorát jsem stačil vykrýt Valviův úder. Porazil bych ho, ale lektvar stále účinkoval. Stačil jsem ho jen lehce škrábnout přes záda... jizva od lopatek až po bok, než mi vyrazil meč a sekl mě do obličeje. Přežil jsem, ale na pravé oko nevidím a mám jizvu od čela až po bradu. Poté mě ne zrovna jemně spoutali a zajali. Mučili mě, nutili mě dívat se na popravu mých bratrů. Mě nezabili, vždy si dávali velký pozor při mučení abych přežil. Několikrát jsem stál na prahu smrti ale nikdy ho nepřekročil. Mé brnění roztavili a vykovali mi z něj pouta. Můj meč zlomili a schovali ho neznámo kam. Pak mě převezli do Cyrondiie. nevím co se mnou mají dále v plánu. I když denodenně cvičím, mé schopnosti se pomalu vytrácejí. Zřejmě to bude tím jídlem co mi dávají.
Člověk jako já si nezaslouží přežít, nezaslouží si ani zázraky, to by potřebovali jiní, nutnější. Muž, kterého musejí nenávidět všichni bozi, by tu měl shnít a poté se vařit v pekle. Já bych se měl vařit v pekle. Zasloužím si to...
Sedím teď v cele a přemýšlím nad událostmi, které se udály za poslední hodinu a musím je nutně považovat za zázrak a příležitost k mé nápravě. Bohové mi dávají další šanci. jak jinak bych si měl vysvětlit že zrovna do mé cely, cely největšího vraha v High Rocku vedla tajná chodba z císařského paláce. A tou chodbou se přivlekl vážně zraněný císař Uriel Septim a vyčerpaným hlasem mi vylíčil příběh o tom že brány Oblivionu se otevřely a na zem se hrnou armády pekelných příšer. Ještě než zraněním podlehl dal mi klíč, o kterém nevím kam patří a prazvláštní amulet. Tak tu tak sedím a přemýšlím, že když už mám novou šanci na žití měl bych ji využít. Podle rostoucího hluku poznávám že po císaři se už pátrá. Postavil jsem se a přijmul svou novou roli. Zachránce světa. Stráž mě přišla zkotrolovat a když uviděla císařovo tělo v šoku se zarazila. Tak sem ji zlomil vaz a vzal si její brnění. Vyšel jsem z cely a s novou nadějí vyktročil do Cyrondiie. Zachráním svět...pak najdu svůj meč, Osud a zabiju s ním toho hajzla Valvia Pelengia. Co by jste čekali od masového vraha, kterým straší děti po celém High Rocku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jakub Jezdinský Jakub Jezdinský | E-mail | 5. ledna 2007 v 23:13 | Reagovat

Jedna z mých prvních povídek, publikovaná na oblivion.bonusweb.cz.

2 mishie mishie | Web | 25. března 2007 v 10:32 | Reagovat

good povidky jen jukni na my blog!

3 Cleoppatre Cleoppatre | Web | 25. května 2007 v 19:20 | Reagovat

To je super! Ten vrahouh nechodil do školy, proto tolik chyb co! =D Opravdu hezká povídka!

4 attic attic | Web | 14. října 2007 v 11:10 | Reagovat

dobrý, dost dobrý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama