Píseň pro nevěstu, část 1

3. února 2007 v 15:38 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Posluchači byli naprosto v transu. Děti seděli s otevřenými ústy a nemohli z barda spustit oči, většina žen, a dokonce i pár mužů, si otírali kapesníky zarudlé oči a popotahovali nosem. Píseň se už blížila ke konci, ale všichni si přáli aby nikdy neskončila. Bard hleděl na hvězdy a procítěně zpíval hláskem, na kterém bylo znát že teprve před nedávnem přestal být dětským.
Mocný Uther svou Ceanu v náručí držel,
Nedýchala a bledá byla, on bál se že pozdě přišel,
Do bílých úst jí lektvar nalil,
A k Světlu se s pláčem modlil,
Ona otevřela oči a po dechu zalapala,
Byla živá, Utherova Ceana,
Odjeli spolu do vesnice,
A byla velká veselice,
Uther zničil svoje zbraně,
A své srdce věnoval Ceaně,
A tak žili v míru, svobodní,
Šťastně až do konce svých dní.
Bard zahrál poslední tóny na loutnu a zavládlo ticho. Bard na to byl zvyklý. Teprve po několika vteřinách si lidé začaly uvědomovat že je již konec, a spustily nekonečný potlesk. Bard se několikrát uklonil a posunky si vyžádal ticho. "Vážení diváci, moc si vážím vašeho potlesku a uznání, dnešní doba však umělcům nepřeje a je těžké se uživit. Prosím vás tedy o malý peněžitý, ale i jiný, dar, kterým mi velmi pomůžete. Můj oslík vaše štědré dary rád převezme. Ještě jednou vám děkuji a slibuji že zase brzy přijedu." Lidé opět spustili potlesk a bard cítil že tohle byl podařený den. Oslík zatím obcházel kolem lidí, kteří mu do připravených brašen sypaly mince, jídlo či jiné drobnosti. Bard se ještě několikrát uklonil, než se lidé postupně rozešli a on zůstal u ohně s oslíkem sám. Sundal z oslíka brašny a začal třídit odměnu. Bard Derek Minstrel byl již ve svých sedmnácti letech na takovéhle věci naprosto zvyklý. Ještě než mu před třemi roky rodiče zemřeli, učili ho lásce k hudbě a malému Derekovi bylo hned jasné že se stane potulným bardem. Toto povolání ho zaujalo svou romantikou a dobrodružstvím najednou. Po pár týdnech, však poznal že to není žádný med a než se pořádně vypracoval, byl často o hladu a teplého místa na spaní. Teď jídlo dostává zadarmo a lidé ho často zvou aby u nich přespal. Nejčastěji ovdovělé postarší dámy, které bezesporu vábil nejen jeho znělý hlas, ale i jeho příjemný vzhled. Ale měli smůlu, Derek, i když mu byl zatím jenom sedmnáct, byl už plně zadaný. A zamilovaný. Derek byl menší postavy, asi metr sedmdesát, krátké blonďaté vlasy se mu vlnily nad pohledným obličejem s zářivě modrými oči s dlouhými řasy a hustým, možná až moc, obočím. Nebyl to žádný bojovník, byl vyhublý, snažil se držet si vzpřímenou postavu a hrdý postoj ale dlouhé cesty ho přece jenom zmáhaly. Proto si pořídil svého věrného oslíka, kterého pojmenoval Mark. Už od začátku mu bylo jasné, že to nebude jen tak obyčejný oslík, byl neobyčejně inteligentní a starostlivý. Derekovi občas silně připomínal matku, ale byl za to jen rád.
Derek rozdělil odměnu a byl silně spokojený. "Výborně oslíku, dneska se to povedlo, ještě jedna zastávka a můžeme se vrátit domů k Isabel. Musím tě pochválit, celou dobu si byl hezky zticha a ani ke konci si už nudou nehýkal. Na, dej si mrkev, máme jí hodně." Oslík spokojeně zafrkal a potřásl hlavou. "Ten statkář mi dovolil přespat v jeho slamníku, pojď půjdeme se vyspat a zítra pojedeme dál. Doufám alespoň že tam nechytneme blechy jako minule." Oslík zafrkal a otřásl se. Pak oba společně zamířili ke statku pořádně se vyspat.
Druhý den ráno vládla ve vesnici vzrušená nálada, někdo přepadl karavanu, nedaleko odtud. Lidé si mezi sebou vyprávěli strašidelné povídačky o hordě strašlivých banditů, kteří neváhají zabíjet pro trochu jídla. "Barde, měj rozum a nikam nejezdi, počkej až se tahle situace uklidní a pak můžeš vyrazit, celá vesnice bude jen ráda když tu s námi zůstaneš. Venku to teď není bezpečné." Statkář na Dereka naléhal a bránil mu v odchodu. "Nebojte se pane statkáři. Nic se nám nestane. Když půjde do nejhoršího naskočím na osla, a to by jste koukal jak umí pelášit, navíc, nemám skoro nic cenného, co by po mě nějací banditi chtěli? Nanejvýš jim mohu zazpívat. Je čas jít dál." Lidé je vyprovázeli a prosili aby nejezdili. Derek jen kroutil hlavou a s díky odmítal. Za branami vesnice se rozkládal hluboký hvozd a cíl jejich cesty ležel přesně na druhé straně. Oslík se tvářil vystrašeně a lehce se třásl. Derek ho podrbal za ušima a chlácholil ho. "No tak Marku, co by se nám mohlo stát, nezapomeň že mám svoji loutnu. A sám dobře víš, že píseň je silnější zbraň než meče." Oslík se trochu vzpamatoval a nejistou chůzí vkročil do lesa. Příšeří, které v něm vládlo nahánělo strach, ale v celém lese panoval čirý ruch. Ptáčci zpívali a každou chvíli slyšeli dupot kopyt vysoké, nebo tlumené chrochtání divočáků. Derek si bezstarostně hvízdal a táhl oslíka za ohlávku. Ten se nervózně ohlížel a poslouchal každý zvuk. Ale najednou všechno ztichlo. Stromy dále šustili ve větru ale zvuk zvěře slyšet nebyl. Oslík zastavil a roztřásl se. Derek dělal jakoby nic a dál si pohvizdoval a jen jakoby mimochodem vytáhl loutnu ze svého vaku. Pak to přišlo. Ze stromů seskákalo deset zarostlých a hrůzu nahánějících mužů. Mířilo na ně luky se zelenými šípy a dlouhými meči. Oslík se roztřásl jako osika a vypadla z něj hromádka koblih. "Dej sem všechny tvoje cennosti, je-li ti život drahý!" zavrčel jeden z nich. "Jsem jen chudý bard a nemám žádné cennosti, cestuji nalehko pouze se svou loutnou a oslem." Zalhal Derek a myslel na měšec s penězi, ukrytý bezpečně v jeho loutně. Lupiči zavrčeli a naštvaně se rozhlíželi jeden po druhém. "Nevěřím ti, prohledejte ho a vy dva zatím vezměte toho osla, bude dobrej k večeři. Oslík zahýkal a chtěl se dát na útěk, jeho vlastní strach mu v tom však bránil. Banditi vykročili k Derekovi. "Pánové, to nebude nutné, co kdybych vám místo toho raději něco zahrál?" Zadrnkal na struny. "Jo to určitě, ty tvoje srágory budeme určitě poslouchat. Dělejte." Derek se jen usmál a začal hrát líbivou melodii, pak zavřel oči a zazpíval.
Upadněte do snu, bandité,
Spěte tvrdě a dlouho,
Složte zbraně hrozité,
Opusť je zlodějská touho,
Nechte nás odejít,
A poctivou práci si najděte,
Čisté svědomí musíte mít,
Až za pár hodin procitnete.
Derek otevřel oči a hleděl na deset spících lupičů, někteří popadali na zem a hlasitě chrápali, jiní ještě stáli a zařezávali ve stoje. Zbraně leželi neškodně na zemi. Oslík také otevřel oči a potěšeně zahýkal. Derek si dal prst před ústa a potichu ho táhl pryč. Mark si však přece jenom neodpustil do jednoho si kopnout, avšak ani toto banditu neprobudilo. Dereka pálil jazyk a svrběly ho ruce, jako pokaždé když použil svoji magickou schopnost. Zastrčil opět svoji loutnu a vydal se dál na cestu.
Tuto zvláštnost Derek objevil teprve nedávno. Teprve, když mu otec odkázal svoji starou loutnu a on se jí naučil ovládat. Stačilo zavřít oči, hrát na loutnu a zazpívat, a téměř všechno co si představil se vyplnilo. Jako poctivý člověk, si slíbil že bude tuto schopnost používat jen k pomáhání druhým a nutnému přežití a ne k ovládání druhých a vydělávání na tom. Mnohdy toho zalitoval, ale nikdy to neporušil.
Než padla tma, byli Derek a Mark u bran další vesnice, ležela u břehů jezera a mnoho loděk právě připlouvalo s denním úlovkem ryb. Derek se rozhlédl po množství lidí a pomyslel si že dnes to bude dobrá tržba. Za několik hodin už téměř celá vesnice seděla okolo ohně a poslouchala barda jak hraje na hvězdy. A sledovala usínajícího oslíka, znuděného opakujícím se programem.
"Je čas vyrazit domů Marku. Vydělali jsme si zase na pár měsíců lenošení." Budil ráno Derek oslíka. "Tady máš, dostal sem spoustu hrušek, snad ti budou chutnat. Počítám že tak za tři dny bychom mohli být doma, u Isabel. Hurá, už se nemůžu dočkat. A ty si zase odpočineš ve stáji s lahodným senem, skvělý život, co říkáš?" Oslík spokojeně zařehtal. Derek mu připevnil vaky s nákladem a vydali se společně na sever. Po čtyřdenním pochodu, překvapil je totiž sníh, konečně uviděli známé domky, přikryté pokrývkou sněhu a s kouřícími komíny. Derek zamířil k domu své tety a oslíka ustájil do vyhřáté stáje. A hned se vydal hledat Isabel. Dcera starosty mu učarovala ihned co jí viděl, velká jako on, s uhlově černými vlasy, velkými jantarovými oči a věčně se usmívající pusou a starostlivou, láskyplnou povahou. Dlouho jí uháněl, ale nakonec se mu to přece jenom povedlo. Jejich láska však byla tajná, díky jejímu otci. Pan starosta totiž chtěl svoje jediné dítě provdat co nejvýhodněji a pokud možno nejvýnosněji za vysoké věno. Synové starostů z okolních vesnic byli ti správní, potulný chudý bard nikoli. Derek před několika měsíci našel odvahu požádat starostu o Isabelinu ruku, dlouho ho však ve snech pronásledovala vzpomínka na rozzuřený obličej pana starosty a jeho výbuchy vzteku a šíleného smíchu. Nakonec však navrhl, že jestli přinese dostatečné věno, dá mu svoje svolení. A tak Derek vyjel na cesty a šetřil peníze. A teď je konečně má.
Zaklepal na vchodové dveře a čekal. Otevřely se a vykoukla z ní hlava Isabel. Spatřila Dereka, nadšeně zavýskla a vrhla se mu kolem krku. "Jsi zpátky, konečně!" Derek jí pohladil po vlasech a nezmohl se na slovo. Tak moc mu chyběla. Nakonec však přece jenom řekl: "Mám to věno, můžeme se vzít." Isabel se rozzářila a políbila ho, pak ho vtáhla dovnitř a zavolala otce. Pan starosta přikulhal a pohlédl na Dereka nejdříve překvapeně a pak jako na nějakou odpornou věc, co se mu přilepila na botu. "Co tu chceš?" Derek se uklonil a vytáhl z vaku svoji loutnu a z ní ještě měšec s mincemi. Ty podal starostovi. Ten si je zamračeně změřil. "Isabel, běž na chvíli pryč, tohle je jen mezi muži." Isabel na chvíli zaváhala, ale pak přikývla a zavřela za sebou dveře. Derekovi bylo jasné že za nimi stojí s nastraženýma ušima. "To je málo, za tolik ti svoji dceru nesvěřím."
"Ale předtím jste říkal že tolik bude stačit."
"To bylo předtím, teď se cena zvedla."
"O kolik?"
"Dvojnásobek."
Derek pomyslel kolik měsíců, nebo i roků by musel strávit na cestách a sevřelo se mu hrdlo. Pak však pomyslel na Isabel, a hned mu bylo jasné že by to pro ni podstoupil. "Dobrá tedy, přinesu je." A chtěl se dát na odchod. Starosta ho však zastavil. "Ty to nechápeš? Isabel nedostaneš. Vezme si někoho zajištěného a z dobré rodiny. Ne nějakého barda."
"Já Isabel miluju a ona mě taky. Jestli to bude nutné tak utečeme."
"To si zkus, ty skřete a přísahám že vás najdu a tebe zabiju. Isabel si tě nevezme."
"Pane, já zase přísahám vám, že Isabel dokážu zabezpečit a ochránit. Bude jí se mnou dobře. Udělal bych pro ni cokoli."
"Cokoli?" Derekovi se nelíbila ta náhlá jiskra ve starostových očích. Ten se na chvíli zamlčel a hleděl do stropu.
"Uzavřeme dohodu, co říkáš. Ty, splníš tři úkoly co ti dám a dostaneš ruku mé dcery, to ti slibuji. Nesplníš-li však jen jeden, sám se jí vzdáš a odejdeš z tohoto města. Platí?"
"Jaké jsou ty úkoly?" Derek z toho měl velmi špatný pocit.
"To se dozvíš, ber nebo nech být. Ruku na to."
Derek zaváhal, ale pak pomalu natáhl ruku a stiskl ji se starostovou. Ten se zachechtal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maure maure | E-mail | 19. února 2007 v 13:41 | Reagovat

Ahojky. Samotná povídka je pěkná, ale zkus si opravit pravopis... Konkrétně i/y. Pokud bys chtěl/a pomoc, napiš mi mailíka.

2 Jakub Jezdinský Jakub Jezdinský | E-mail | Web | 22. února 2007 v 19:25 | Reagovat

No...ale tvůj mail nefunguje, jinak díky za pomoc...já vim, sem gramatický lempl...ale snažím se. Možná to bude tím, že po sobě nedělám korekturu...když něco napíšu, tak je to pro mě konečná...

3 janulka janulka | 2. června 2007 v 18:18 | Reagovat

máš fakt krásný povídky

4 Karan Karan | E-mail | 4. července 2007 v 15:18 | Reagovat

korekturu by si sa ale mal dontiť robiť, preože sa ti často opakujú slovíčka...BARD zahrál poslední tóny na loutnu a zavládlo ticho. BARD na to byl zvyklý...ak by si si to poopravolval, tak by sa skvelé poviedky stali ešte lepšími :)

5 Olča Olča | E-mail | 25. září 2008 v 16:19 | Reagovat

Moc hezká povídka. Jenom si dávej pozor na tohle: s zářivě modrými oči. To je hrůza :) Píše se: se zářivě modrýma očima.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama