Píseň pro nevěstu, část 2

3. února 2007 v 15:40 | Jakub Jezdinský |  Povídky
"Tak můžeme začít. Jako první úkol mi přines tucet žlutých růží. Je to jednoduché, nesmí být zvadlé a nesmí mít trny." Derek zůstal stát s otevřenou pusou. "Vždyť je zima, to je nemožné!" Starosta se rozchechtal ještě více. "Pokud chceš Isabel tak to dokážeš. Běž už. Chci je co nejdříve." Derek naštvaně vyrazil ze dveří a nevnímal ani vyděšený pohled Isabel. V hlavě mu to usilovně vřelo. Kde mám sehnat růže, žluté, je zima, možná na Starém ostrově, u elfů, ale to je měsíce cest, to už možná provdá Isabel někomu jinému, ale co mi zbývá, možná že by církev něco svedla, nebo můžu Isabel unést a utéct, nebo třeba čarodějové. Čarodějové, vlastně počkat, moje loutna. Ta myšlenka ho naprosto pohltila, běžel do domu za tetou a požádal ji o semínka růží. Pak vyhrnul sníh a vyhrabal ve zmrzlé zemi díru, tam zasadil semínka a vytáhl loutnu. Zformoval si v mysli text a zavřel oči.
Zemi blahodárná, zmrzlá,
Vyslyš má přání zoufalá,
Vyrůst růže nechej,
A prosím tě spěchej,
Květy ať mají žluté,
Jinak by to pro mě bylo kruté,
Vyslyš má zoufalá přání,
Jinak přijdu o svou paní.
Derek se bál otevřít oči, nevěděl jestli to zapůsobilo. Konečně lehce pootevřel pravé víčko a spatřil mnoho rozkvetlých žlutých růží rostoucích aniž by jim vadil sníh okolo. Derekovi se radostí málem zastavilo srdce a když konečně mohl dýchat, radostí zavýskl. Utrhl dvanáct růží a zbavil je všech trnů. Pak téměř dotančil do starostova domu a růže mu předal. Na ten jeho nevěřící pohled jen tak nezapomene. Starosta si několikrát růže prohlédl, ale nemohl přijít na žádnou námitku, tak byl překvapený. Uznal že Derek první úkol splnil a řekl že další mu určí ráno.
Derek toho moc nenaspal, celou noc přemýšlel co pro něj starosta vymyslí a tušil že to bude ještě těžší než dvanáct růží. Jedinou útěchou mu bylo vědomí, že starosta neví o jeho schopnosti. Tedy snad. Ráno se opět dostavil do starostova domu a napjatě očekával další instrukce. Starosta se usmíval a to se mu vůbec nelíbilo. "U Bukového Dolu viděli tlupu skřetů. Chci aby si tam šel a všechny je zabil. A přineseš mi lebku jejich vůdce. A máš na to maximálně týden. Být tebou tak pospíchám. Sbohem." Derek po něm hodil pohled, plný zoufalého vzteku a vyběhl z domu. Začal nakládat zásoby na protestujícího oslíka a myslet na to jak je najde a zlikviduje. Loutna by to snad zvládla, ale zabít někoho. Nevěděl jestli to on dokáže, i když šlo o skřety. Oslík hýkal a tvrdohlavě stál na místě, nechtělo se mu z vyhřáté stáje. "Poslouchej ty osle, musíme jít jinak mi starosta nikdy nedovolí oženit se s Isabel. Já to pro ní musím udělat. A ty musíš taky, si můj nejlepší přítel a bez tebe bych to nedokázal." Oslík se zatvářil sklesle ale nakonec kývl hlavou a naposledy si ukousl slámy. Pak oba vyšli ze stáje a zamířili si to na východ do Bukového Dolu. Cesta tam jim v hlubokém sněhu a silném větru trvala tři dny. Bukový Důl vypadal téměř opuštěně a něž Derek našel nějakého obyvatele, který by mu byl schopný vysvětlit kudy by měl jít za skřety trvalo to téměř celý den. Derek věděl, že vypravit se tam za tmy by byl nesmysl, neboť skřeti by ho viděli daleko dříve než on je. Počkal tedy na ráno a poté se vypravil do hor, do jeskyně, kde by měli mít skřeti noru. Zapálil si pochodeň a připravil si loutnu. Chtěl nechat oslíka u vchodu aby hlídal, ale on protestoval a jeho kopýtka teď klapala po kameni, jak postupoval pomalu za Derekem do vnitřku rozlehlé jeskyně. Derek si stále přehrával v hlavě píseň a šeptal slova, zatím však ještě neměl příležitost je vyzkoušet. Pomalu postupovali temnem dále a vyčkávali. Ozval se křik a najednou proti nim vyběhlo přes dvacet zelenočerných, asi metr a půl vysokých stvoření se zbraněmi v rukou a zuřivými výrazy v odporných tvářích. Derek rychle zavřel oči a snažil se nevnímat oslíkův vyděšený řehot. Hrábl do strun a cítil jak se mu jedna přetrhla.
Skřeti odporní, zmizte ze světa,
Nechte nás na pokoji, čeká vás Temnota,
Vraťte se do stínů, tam kam patříte,
Slibuji že už nikomu neublížíte.
Dereka ovanulo náhlé horko a slyšel zděšené výkřiky a oslíkův klepot zubů. Otevřel oči. Kolem něj leželo na zemi mnoho hromádek popela a kolem nich poházené zbraně a části zbrojí. Oslík se pomalu přestával klepat a obdivně pohlédl na Dereka. "Ale ne, nezbylo z nic vůbec nic, takhle sem to nechtěl. Nemáme žádnou lebku, nic. Musíme dál do jeskyně a doufat že některý ještě přežil." Oslík nebyl jeho návrhem moc nadšený, ale šel pomalu za ním. Cestou neustále potkávali hromádky popela a Derek byl stále zoufalejší. Nakonec došli do velkého, jakoby sálu, kde to vypadalo že se sem oheň nedostal. Na konci sálu stálo něco co podezřele připomínalo trůn. Byl však prázdný. Dereka zničehonic něco udeřilo do hlavy. Padl na zem a slyšel oslíkův zděšený řehot. Stál nad ním velký, téměř dvoumetrový, tlustý skřet, na hlavě měl něco co vypadalo jako koruna a v ruce třímal obrovskou dýku. Zuřivě řval a z mordy mu létaly smradlavé sliny. Zvednul dýku a chystal se jí zabodnout do Dereka. Ten se rozhlížel po loutně, ale ta ležela metry daleko od něj. Oslík vyděšeně vytřeštil oči, vzepjal se na zadní a kopl skřeta do zadku. Ten se otočil a pěstí udeřil oslíka až odletěl metr dozadu. Ten se jen otřepal a rozeběhl se s hlavou jako beranidlem proti skřetovi a udeřil ho do žaludku. Skřet zaúpěl a ohnal se po něm dýkou, zasáhl ho do plece. Oslík zařval bolestí a padl na zem. Derek se rozeběhl pro loutnu, ale skřet ho viděl. Rozeběhl se za ním. Derek jen stačil popadnout loutnu, než ho kopanec posla zase o pár metrů dál. Skřet se po něm ohnal dýkou, ale Derek jen tak tak uhnul. Popadl loutnu a prudkým úderem se jí ohnal po skřetově hlavě. Prudká rána jí oddělila od těla a skřetovo bezhlavé tělo padlo na zem. Derek ještě chvíli vyděšeně oddechoval. Pak se rozeběhl za oslíkem, který ošklivě krvácel a naříkal. "Marku, ty bláhový hrdino. Co si to provedl, proč si neutekl. Zkusím s tím něco udělat."
Oslíku můj nebohý, už nenaříkej,
Tvá rána se zahojí, tak klidně dýchej,
Kůže se zacelí a svaly taktéž,
Bolest, ti již nebude přítěž.
Oslík přestal hýkat a dokonce se vyšplhal na kopyta. Zmateně si prohlížel místo, kde ještě před chvílí byla hluboká rána, ale teď tam byla jen velká jizva. Potěšeně zahýkal a vděčně hleděl na Dereka. Ten si jen oddych a jal se prohlížet loutnu. Byl poškozená. Ta rána jí celou zkroutila a nevypadal že vydrží dlouho. Dal jí smutně zpátky do vaku a popadl skřetovu hlavu. Vesnice mu byla vděčná a zahrnula ho dary. Derek však spěchal a vzal si jen to nezbytné na cestu. Oslík nevypadal unaveně a ihned se daly na cestu domů. Trvala jim další tři dny. Do své vesnice došly večer poslední den. U starostova domu na ně čekala Isabel. Když uviděla Dereka, tak mu vyběhla naproti a objala ho. "Ty jsi to dokázal, hrdino a jsi tu včas, pojď, otec už čeká." Starosta si hlavu nechutně prohlédl, ale v tváři se mu zračilo jakési pohnutí. "Takže ty jsi pro moji dceru riskoval svůj život a vyhubil tlupu skřetů. Starosta Bukového Dolu mi poslal dopis po holubovi, všechno mi dosvědčil. Přesvědčil si mě, Není již třeba další zkoušky. Dostaneš ruku mé dcery. Pod podmínkou že složíš pěknou svatební píseň pro nevěstu." A poplácal Dereka po zádech a přátelsky se zašklebil. Derek přikývl a pak se také rozesmál.
Svatba to byla pěkná, starosta pozval celou vesnici a všechny z okolí a tři dny se pilo a jedlo. Ani staří si nic podobného nepamatovali. A na konci Derek zazpíval píseň pro nevěstu:
Byla jednou krásná dáma,
Co potulného barda si vzala,
On plnil kvůli ní úkoly,
Ona na něj věrně čekala,
On splnil svoje úkoly,
A ona se ho dočkala,
Tak to pokračovalo dále a všichni z toho plakali dojetím. Tedy až na oslíka. Ten vypil příliš piva a chrápal na seně. A všichni žili šťastně až do konce svých dní. I s oslíkem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | E-mail | 25. září 2008 v 16:25 | Reagovat

Super :) Pohádku bych od tebe nečekala.

2 Amia Amia | Web | 21. listopadu 2010 v 13:23 | Reagovat

Ať žijí pohádky  XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama