Kapitola 2 - Spravedlnost

18. dubna 2007 v 21:21 | Jakub Jezdinský |  Horatio Hart
Venku se začalo stmívat a Rachael Hartová se, jako vždy nervózně dívala z okna a vyhlížela svého manžela. Byl to její denní rituál, neboť práce dřevorubce byla nebezpečná a mohlo se stát cokoliv, navíc okolí v posledních letech nebylo zrovna nejbezpečnější a Rachael to věděla a zákonitě měla strach o své chlapce. Dnes navíc byl první den kdy se s otcem vydal do práce sedmiletý Horatio a Rachael byla o to napjatější. Sama si musela přiznat, že Horatio není zrovna typ na tvrdou práci. I na svůj věk byl menší než byl průměr a byl také značně pohublý, ač se ho Rachael snažila vykrmovat jak mohla. A vůbec netušila jak je možné, že na rozdíl od ní, jejího muže a obou synů, kteří jsou opálení téměř dohněda, je Horatio bledý jako sníh.
Zaplašila nejhorší obavy, když zahlédla světla pochodní a všechny čtyři své chlapce pochodující domů v jejím světle. Začala chystat večeři a byla zvědavá co se dozví. Dveře rozrazil 12letý Hugh, zamazaný od smůly ze stromů. "Co máme k večeři?" Matka ho poplácala po hlavě. "Běž se omýt, pak se to dozvíš." Jako druhý přišel vyzvídat k plotně 18letý Harold. Byl tak podobný otci, že vypadal jako jeho mladší verze. "Zase zajíc a kaše?" Matka ho poplácala po zádech. "Kdyby sis už našel ženskou co by vařila co bys chtěl, dost by si mi to ulehčil." Harold se na ni zaškaredil a odešel k lavoru. Pak se ve dveřích objevil malý Horatio. Na rozdíl od bratrů byl celý špinavý od bahna a vypadal že je rád, že stojí na nohou. "Ahoj mami." Matka se na něj usmála. "Ty můj malý dřevorubče, jak to šlo?" Horatio pokrčil ramena. A odešel se převléknout a omýt v lavoru. Randolph za sebou přibuchl dveře. Jeho žena si hned všimla že vypadá vyčerpaněji než jindy. "Tak jak si vedl?" Její muž zvedl oči v sloup a mávl rukou, že až později. Rachael si povzdechla a čekala nejhorší.
U večeře pozorovala Horatia jak mu padá hlava do jídla a sotva zvedá lžíci. "Mohl si ho víc šetřit." Pošeptala zlostně svému muži.
"Víc šetřit? Ze začátku jsem ho nechal dělat práci, jakou dělali Hugh a Harold v jeho věku, ale bylo jasné že ji nezvládne, dal sem mu teda sekyrku, ať oseká malé větve, ale za chvíli sem mu ji musel sebrat, jinak by se asi zabil. Pak sem ho nechal jenom sbírat větve. Musím na něm ještě pořádně zapracovat."
"Vždyť vidíš že je slabší, nesmíš ho tak zatěžovat. Podívej se na něj. Bude rád jestli zítra vstane." A zeptala se samotného Horatia: "Tak jak se ti líbilo s tátou v práci?" Horatio se nervózně ohlédl po otci a po bratrech. "Já nevím, nešlo mi to." Bratři se zahihňali a pak se omluvně podívali na matku, která je zpražila pohledem. "Byl to první den, to nic," řekla mu.
"Ale ono mě to moc nebaví," odvětil ji Horatio. Otec se na něj zamračil. "Ono tě to začne bavit, neboj. Zapracuju na tobě a za chvíli budeš silný jako Harold. I kdyby si nechtěl."
"Horácínek asi těžko," řekl Harold a spolu s bratrem vyprskly smíchy. Matka mu dala pohlavek a zadívala se na Horatia, který vypadal jako hromádka neštěstí.
Večer, když už děti spaly, Rachael je obhlédla a pořádně přikryla, Horatiovi vyndala ze spících rukou knihu a s láskou ho pohladila. To byl další rozdíl mezi ním a jeho bratry, Rachael si pomyslela že Hugh a Harold nepřečetli ani knihu, zatímco Horatio u nich, i přes drobné problémy se čtením, trávil většinu volného času. Povzdychla si a šla za Randolphem do kuchyně. Ten tam seděl u stolu s láhví medoviny a unaveně se na ni díval.
"Nechtěl sem to říkat před klukama, ale myslim že Horatio a dřevorubectví k sobě nejdou. Ten kluk na to nemá. Pokusím se ho zacvičit ale bojím se, že si tím akorát práci znechutí."
"Je to ještě dítě. Nemůžeš od něj čekat zázraky."
"Ale Harold ale i Hugh v jeho věku…"
"No jo, ale Horatio není jako Harold a Hugh."
"To vím, ale co chceš abych dělal, nechal ho s tebou doma? Ještě pár roků? Kluci by si ho za to zbytečně dobírali a to by mu neprospělo."
"Dej mu nějakou lehkou práci a buď na něj hodný."
"Ale on je…nešikovný, jinak to říct nemůžu, promiň, i u té nejlehčí práce. A hodný sem na něj už tak dost. Nechci ho protěžovat před jeho bratrama."
"To po tobě nikdo nechce. A co ho dát dál na studia? Čte a je celkem chytrý?"
"Ne to nejde, nemáme na to dost peněz, a navíc Hartové jsou všichni dřevorubci už několik generací. Je to tradice."
"Tradice, která by u něj mohla špatně dopadnout."
Randolph se zamračil a dopil medovinu.
"Popřemýšlím o tom. Uvidíme."
Ráno budili Horatia velmi těžko a i několik hodin poté se pohyboval se zalepenýma očima a nevrlou náladou. Matka se na něj s lítostí dívala a nakonec přemluvila otce, aby ho nechal s ní doma, bude jí pomáhat. Randolph odcházel do práce naštvaný a zklamaný, a Rachael doufala že si to vybije na stromech, jako to dělal vždy.
"Přijela karavana Horatio, půjdeme se podívat co tam mají zajímavého. Honem."
"Dobře mami, ale táta pořád říká, že nemáš moc utrácet."
"Táta mi nic nedopřeje, tak si to musím kupovat sama, víš?"
Horatio přikývl a zazubil se na ni.
Náves byla přeplněna lidmi, prodavači se překřikovali a všude byl cítit zápach od tažných zvířat. Rachael vedla Horatia za ruku a proplétala se davem. Zastavila se před vozem s nádhernými koberci a pár jich zběžně prohlédla. "Tenhle se mi líbí. Tobě taky Horatio?" Chlapec věděl, že i když nebude souhlasit tak si ho matka stejně koupí a tak přikývl. Ta se na něj zářivě usmála a začala se bavit s prodavačem o ceně. Nakonec zjistila že o kus dál je ještě jeden vůz s koberci a nechala Horatia hlídat ten koberec co se jí líbil a propletla se davem pryč. Horatio se rozhlížel po lidech a snažil se odhadnout co jsou zač. Pak zahlédl zarostlého muže jak nenápadně kudlou přeřezává měšec u pasu obtloustlého obchodníka. Horatio vytřeštil oči, rozhlédl se okolo a hledal nějakého vojáka. Zloděj už byl téměř hotov a spokojeně se usmíval. Horatio nevěděl co dělat a tak se zplna hrdla nadechl a zakřičel: "ZLODĚJ!!!" Všichni okolo se na něj zmateně podívali a Horatio ukázal na zarostlého muže. Ten, ještě s váčkem peněz v ruce, jen vytřeštil oči a zarazil se. Obtloustlý obchodník zařval a odskočil od něj. Zloděj se rozeběhl a kličkoval mezi lidmi. K Horatiovi. Měl rozzuřený výraz a v ruce stále kudlu. Horatio se strachy nemohl pohnout. "Ty malá kryso!" zařval zloděj a proplétal se posledním kouskem davu, který ho dělil od chlapce. Lidé křičeli, ale Horatiovi přišlo že nic jiného nedělali. Zloděj už byl u něj a Horatio viděl jeho rudou tvář zkřivenou vztekem, ale hlavně viděl kudlu, která se k němu přibližovala. Náhle se objevila kovová rukavice a udeřila zloděje do obličeje. Něco ošklivě zapraskalo a zloděj spadl k zemi jako podťatý strom. "Tumáš, mizero. Jsi v pořádku chlapče?" ozval se hluboký hlas. Horatio se otočil a spatřil pro něj ohromnou postavu v plátové zbroji, lesknoucí se na slunci. Tunika přes zbroj hlásala, že je to kapitán osmého praporu, Armády Rákosového ostrova. Voják obešel Horatia a kopnutím obrátil zloděje na záda. Vytáhl meč a přiložil mu ho ke krku. "Za svůj zločin zaplatíš. Odveďte ho." Další dva vojáci sebrali muže ze země a někam odvlekli. Kapitán klekl na koleno a sklonil se k Horatiovi. "Díky chlapče, dnes si pomohl spravedlnosti. Jak se jmenuješ?" Horatio civěl s otevřenou pusou na rytířovu ušlechtilou tvář a ohromný zářivý meč. Kapitán zamrkal šedýma očima a povzbudivě se na něj usmál. Když poznal že odpovědi se zřejmě nedočká tak zase promluvil: "No nevadí, dnes si byl velmi statečný, že jsi na toho neřáda upozornil, moc ti děkuji, pamatuj že nic není důležité tak jako spravedlnost. No, tedy alespoň pro mě. Opatruj se." Poté vstal a přátelsky Horatia poplácal po hlavě. Ten si jen pomyslel jak je možné, že ruka, která skolila zločince může být také tak jemná.
Davem se propletla jeho matka a silně ho objala, něco mu říkala, ale on moc neposlouchal. Pořád si v hlavě přehrával co se právě stalo. "Nic není tak důležité jako spravedlnost." znělo mu v hlavě. Po chvíli se usmál na matku a koupili koberec co hlídal. Pokaždé, když se na něj později podíval, připomínalo mu to dnešní den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fallon Fallon | Web | 30. dubna 2007 v 16:21 | Reagovat

Moooc dekuju za radu na blogisku! urcite to tak udelam! zkousela jsme psat, ale vzdycky s emi to nepovedlo. bud to byla fantasmagorie nebo jsem nevedela, jak dal:-( ale urcite dam na tvoji radu:-)) mimochodem! uzasna povidka:-))a nechces treba spratelit?:-)

2 Vallie Vallie | Web | 30. dubna 2007 v 18:19 | Reagovat

Ahoj. Máš u mě na blogu diplom za bleskovku...

3 Mishasy Mishasy | Web | 12. května 2007 v 20:18 | Reagovat

más peknej blog! jo klidne se s tebou sprátelim, jen nevim ,za co jsem si to zaslouzila? :-)

4 Olča Olča | 23. září 2008 v 11:21 | Reagovat

Paráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama