První Nekromancer

1. dubna 2007 v 23:08 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Měsíc v úplňku, ozařoval, až na pár vran posedávajících u mrtvoly vystaveného vraha, opuštěný hřbitov. Foukal ledový vítr a čechral vranám peří. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu mělo stát něco strašného. Ale stane. Ozvalo se mírné lusknutí a jedna z vran padla mrtvá k zemi. Druhá spěšně roztáhla křídla, ale neuletěla daleko. Spadla k zemi po pár metrech. Po zmrzlé trávě se blížili něčí kroky. Ze stínu stromů vyšla přihrbená postava zahalená v temném rouchu, tak že byla sotva vidět. Sebrala ze země jednu vránu a strčila si ji do brašny, poté, jakoby to bylo něco normálního, přejela prstem po hnijící mrtvole vystaveného vraha a se zřejmou chutí ho olízla. Drsně se uchechtla. Poté po zemi, jakoby měla problémy se zrakem, hmatala po druhé vráně. Když ji našla, vložila ji opět do brašny a pokračovala dále. Proplétala se mezi hroby a letmými dotyky hladila náhrobky. Konečně zřejmě došla k tomu, jenž hledala. Vypadal, že byl vykopán teprve nedávno. Postava klekla a rukama nabrala hroudu zmrzlé hlíny. Pak si strhla kápi. Byl to muž, zřejmě kolem třicítky, i když jeho tvář vypovídala něco zcela jiného. I v měsíčním světle bylo vidět, že je bílý jako křída, kolem žlutočervených očí měl černé kruhy a rty byli fialové jako by byli zmrzlé už celou věčnost. Na téměř plešaté hlavě mu zbývalo jen pár mastných, prošedivělých dlouhých vlasů, které mu neustále padali do obličeje. "Tak sem tady." Promluvil sípavým a chraplavým hlasem a odhalil své černé zuby. Sundal si brašnu a odhalil tak své bílé, strupovité ruce s dlouhými černými nehty. Vytáhl pět černých svící a rozestavil je kolem hrobu. Lusknutím na každé z ní rozsvítil rudý plamen, který ani v prudkém větru nezhasínal. Poté vytáhl malou misku, kam přidal pár různých, podivných přísad, zničehonic se mu v rukou objevila dýka a on s ní rozřízl jednu vránu a to co z ní vyteklo nalil do misky, druhé uřízl nohu a také ji tam hodil. Pak se, se zjevným potěšením řízl do dlaně a nechal téct svou krev rovněž do misky. Něco zamumlal a krvácení ustalo. Nakonec vytáhl z brašny malou lahvičku s černou tekutinou. Přidal ji do směsi a prstem to vše zamíchal. S chutí ho olízl a zašklebil se. "Jako od maminky."
Postavil se a vyhrnul si rukávy a odkryl vytetované černé runy na svých bílých pažích. Stoupl si před hrob a začal něco šeptat v jakémsi zlověstně znícím jazyce. Svíce se rozzářily ještě více a osvítili jeho temnou postavu. Jeho šepot začal nabývat na hlasitosti a on začal rukama dělat složitá gesta. V jejich průběhu se jeho tetování jakoby začala rozpalovat a rudnout. Jeho řeč začala pomalu přecházet do řevu a miska se najednou vznesla nad hrob, tam se zničehonic vypařila a její obsah se vylil na zmrzlou půdu. Hned při styku se zemí vzplál zeleným plamenem a vpaloval se do země. Začal z něj stoupat žlutozelený, hustý dým. Muž křičel až mu všechny žíly zuřivě pulsovaly. Pak, pomalu, jakoby mu něco bránilo, přibližoval paže k sobě. Runy na nich zářily jako oheň a z jeho paží stoupal kouř. Muž byl zpocený a obličej mě svraštělý soustředěním a vypětím. Pomalu se blížili jeho paže k sobě, až se konečně dotkly. Runy zaplály oslepujícím světlem a vpalovali se muži hlouběji do masa. Dým, stoupající z hrobu pomalu odvanul a muž se sesul na kolena. Nic se nedělo a on zhluboka oddechoval a čekal. Země se začala lehce třást a muž se radostně ušklíbl. Hlína se rozlétla na všechny strany a z hrobu najednou trčela ruka. Muž se hlasitě rozesmál, dokázal to, po měsících příprav to dokázal. A že to byla dlouhá cesta.
Před celými 35 lety se tento muž narodil jako první z dvojčat. A byl to ještě normální chlapec. Rodiče ho pojmenovali Derren a vůbec by jste v něm nepoznali zrůdu ze dnešních dnů. Měl modré oči jako moře a hnědé vlnité vlasy. Pomáhal svým rodičům na poli a byl neobyčejně opálený. Na rozdíl od svého bratra-dvojčete, který byl poněkud bledší a i celkově slabší. Jako starší bratr Derren cítil zodpovědnost a ochraňoval ho. A nejspíše by ho ochraňoval dále, kdyby se u něj ve 13 letech neprojevili kouzelné schopnosti. Přišli pro něj čarodějové a odvedli ho k výcviku. Derren byl nucen opustit rodinu a dostal nové jméno. Hanniel. Když mu bylo 26, ukončil složitý výcvik a z čaroděje-učně povýšil na právoplatného mága. Ačkoliv mu bylo zakázáno se dále stýkat s rodinou, jak nařizují zákony čarodějů, Hanniel tajně jezdil do svého rodného města a stýkal se, se svým bratrem, který byl nucen po smrti rodičů zvládat sám celé hospodářství. Zdržel se vždy jen na chvíli a pomáhal mu jak mohl, aby si toho ostatní čarodějové nevšimli. Mezi ním a bratrem se vytvořilo jakési zvláštní pouto. Spali spolu za zimních večerů v jedné posteli, krmili se navzájem. A vůbec jejich vztah přerostl z bratrského pouta na něco vyššího. A ačkoliv mágové nejsou schopni milovat, Hanniel to nějakým způsobem překonal. Plnil své povinnosti kouzelníka a ve volných chvílích utíkal ke svému bratrovi. Po jedné z misí, kdy se Hanniel utkal s jakousi nestvůrou, začal mít silné problémy se zrakem. Viděl silně rozmazaně a nic mu nepomáhalo. Myslel si že se ho Světlo snaží potrestat za jeho skutky, ale jeho pouto k bratru nějak nepolevilo.
Ale asi půl roku před strašnými událostmi na hřbitově, se stalo něco co jejich vztah přece jen narušilo. Hannielův bratr onemocněl silným zápalem plic a přes veškerou snahu kněžích i Hanniela samotného po čase umřel. Netřeba povídat, že to Hanniela sině zdrtilo. Rozzlobil se na Světlo, že ho tak krutě potrestalo a hledal v magických archívech způsob jak by to mohl zvrátit. Nic nenašel a byl velmi zoufalý, vybíral si sebevražedné mise, ve kterých však vždy nějakým způsobem přežil. Po jedné však přišel zlom, démon, kterého měl zlikvidovat poznal jeho trápení a vhodnými slovy ho zmanipuloval. Napovídal mu, že pokud by se přidal k Temnotě, ta by vyřešila jeho problémy, s její pomocí by oživil svého bratra. Hanniel souhlasil. Démon mu vysvětlil, že pokud chce vládnout smrti, musí smrt poznat. A to po složitém výcviku a mutaci sestávalo ze dvou zkoušek.
První byla zabít naprosto nevinnou bytost. Hanniel, teď už silně pod vlivem Temnoty, se v noci vkradl do sirotčince a chladnokrevně podřezal několik dětí. Démon byl spokojený. Když se ho Hanniel ptal co je druhá zkouška, démon mu nemilosrdně vyrval srdce z těla. Hanniel zemřel. A po době, která jeho duši, spalované v Temnotě, připadala jako věčnost, opět obživl. Tak poznal smrt skrz naskrz. Jeho výcvik byl u konce. Stal se z něj Nekromancer, první Nekromancer. Nemilosrdně zabil démona, co jej vše naučil a vydal se k hřbitovu, kde byl pohřbený jeho bratr.
A jsme tam kde jsme začali a vlastně i skončili. Hanniel klečel u hrobu svého bratra, který se pomalu vyhrabával z hlíny. Hanniel se smál až nemohl dýchat. Setřel si z očí slzy a sledoval svého bratra, jak se nejistě postavil na nohy a se zálibou se prohlížel. Hanniel promluvil: "Bratře, jsme zase spolu." Bratr se na něj zahleděl a pomalu mu vykročil naproti. Hanniel roztáhl ruce a očekával jeho obětí. Bohužel, ač prošel kouzelnickým a nekromancerským výcvikem a smrtí. Jeho zrak se nějak nezlepšil. A tak neviděl, že jeho bratr je ve skutečnosti celý zelený, padalo z něj maso, chyběli mu oči a přesto se na něj díval hladovým pohledem. Z Hannielova bratra se stala bytost, kterou dnes známe jako nemrtvý, zombie. Pomalu se dokolébala do Hannielova obětí a zakousla se mu do krční tepny. Hanniel jen překvapeně vyjekl a než stačil něco udělat ztratil vědomí a vykrvácel. Tak zahynul první Nekromancer. Rukou, no spíše zuby, svého výtvoru.
Poznámka na konec: Zombie ráno našli obyvatelé nedalekého města a upálili. Tak skončil první pokus s oživováním mrtvých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 21. listopadu 2010 v 13:32 | Reagovat

Auvej   XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama