Stíny minulosti, část druhá

23. května 2007 v 21:22 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Surb se ani moc nedivil že ho mezi sebe nepřijali, byl jiný, byl vychován jinak a ačkoliv kdesi hluboko v duši cítil svoji pravou totožnost, svého divokého ducha, přirozenou hrdou bojovnou povahu, musel přiznat že svému druhu zase tak moc nerozumí.
A tak vyplivl krev z pusy a prohlédl si vyražený zub s klidem na tváři. Kdesi v jeho podvědomí však věděl, že pokud neukáže, že silnější něž ta zelená hora svalů, co ho porazila na zem tak se k náčelníkovi vesnice nikdy nedostane. Najít ji nebyl zase takový problém, problém byl se do ní dostat. Surb se postavil na nohy a nenávistivě na druhého orka pohlédl. Ten se jen nadechl a z bezprostřední blízkosti Surbovi zařval do obličeje až ho pokryl slinami. Surb si jen mávl před obličejem rukou a pak znenadání udeřil orka do mohutné čelisti, překvapené mrknutí a bolest v kloubcích byla jediná reakce, které docílil. Ork ho popadl pod krkem a zvedl pár čísel nad zem. Nedostatek kyslíku nutil Surba jednat rychle, chytil se mu za ruce a prudkým zhoupnutím mu skočil na kolena, ty jen zapraskaly a ork se s bolestným zaúpěním skácel na zem. "Myslím, že teď už můžu k náčelníkovi, ne?"
Náčelník vesnice seděl na dřevěném trůně v největší chýši ve vesnici a hleděl na Surba se zřejmým opovržením. Ten se nenechal zastrašit a hrdě přikráčel až k němu kde lehce kývl hlavou, neznal protokol ohledně chování k vůdci a tak mohl jen překvapeně sledovat náčelníkovu rozzuřenou reakci. Surb rychle spustil a nepustil náčelníka ke slovu.
"Náčelníku, přišel sem vás žádat o pomoc."
"Proč bychom ti měli pomáhat."
"Jsem Surb Kremad, poslední příslušník kmene Bílého Havrana."
"Nesmysl, Bílý Havran už přes deset let neexistuje."
"Ale ano…jsem toho živoucím důkazem." Surb si vyhrnul látku z levého ramene a ukázal vypálený znak kmene. Náčelní úžasem otevřel mordu. A pohlédl na Surba s novým zájmem.
"Pověz mi, Surbe Kremade, co se stalo s ostatními z tvého kmene?"
"To vám nemohu říci, pane. Dal jsem si slib, který dodržím, bude vám muset stačit pouze zmínka o tom že to nebylo nic příjemného."
"Ale, můžeme ti pomoc to oplatit."
"Ne, tohle musím udělat sám. Jedinou pomoc, kterou od vás chci je válečnický výcvik a vhodné zbraně. Zbytek zvládnu sám."
"Orkové jsou v míru s ostatními rasami, pokud tedy nejde o trolly."
"Pak tedy budu muset toto příměří bohužel porušit."
"Mohl by si tím vyvolat válku."
"Pak vám mohu jen slíbit, že budu stát v první linii."
Náčelník zavřel oči a povzdechl si.
"Pro orky má být klan to nejdůležitější v jejich životě, jeho ztráta, to nejbolestnější v životě. Proto ti tedy pomohu v tvé pomstě. Vesnice ti je k dispozici. Trénink může začít kdykoli. Teď běž."
Surb kývl hlavou a otočil se, skryl dojetí a jako pravý ork hrdě odkráčel.
_________________________________________________________________________

Elbert namáčel látky ve studené vodě a poslouchal Catrianin chraplavý kašel. Každý ten zvuk se mu zabodával do uší a trýznil mu duši. Ruce se mu třásly a přes sevřené hrdlo se nemohl ani napít. Zhluboka se nadechl a než vešel do místnosti, kde Catriana ležela pod horami peřin s horečkou, se pokusil uklidnit a tvářit se, že se vůbec nebojí. Pohlédl na svou milovanou a bylo mu jasné, že svůj strach neutají. Catriana byla zpocená a těžce oddechovala, po rudé, rozpálené tváři jí tekly slzy a bylo vidět jak se třásla. Elbert jí takhle nikdy netoužil vidět, a teď se toho děsil.
"Zabalím tě do obinadel, nějak tu horečku srazit musíme."
Catriana vděčně přikývla a pak se rozkašlala a peřiny zkropily kapky krve. Toho se Elbert bál.
"Je to moje vina."
"P-proč by t-to měla být tvoje v-vina, Elbe?"
Důvěrné oslovení, které vyšlo z úst té ztrápené osoby Elberta naprosto zdrtilo. Nezadržel slzy a objal Catrianu v zoufalém obětí.
"Světlo mě trestá, za mé skutky."
"N-Nesmysl."
"K-kéž by…nenechávej mě tu samotného, prosím."
"Nebudeš sám…"
"Miluju tě Catriano."
" J-já miluju tebe"
Následující noci Catriana přes všechnu bolest únavou usnula, ale již se nikdy neprobudila.
_________________________________________________________________________

Voják utíkal lesem a kličkoval mezi stromy. Ohlížel se za sebe a přes všechnu svoji snahu viděl, že ork se neustále přibližoval. Zoufale zařval a nutil se běžet rychleji, pevně si tiskl pořezané rameno a zběsile dýchal. Ale cítil že síly ho pomalu opouštějí. Ozval se svištivý zvuk a voják zařval bolestí. Zastavil se a koukal na svoji paži, která byla sekerou přiražená ke stromu. Cukl jí, ale bolest mu oznámila, že kdyby to udělal ještě jednou, asi by mu tam zůstala. S hrůzou se obrátil na orka a čekal co s ním bude.
"Jsi člen osmého pluku jízdy Armády Rákosového ostrova? Mluv!"
Ork na něj promluvil lidsky, voják polkl a přikývl.
"Sloužíš u ni už více jak dvacet let?"
"Ano, co se mnou uděláš?"
"Mlč! Chci jméno velitele, který vám velel během války a krátce po ni."
Voják zběsile vzpomínal. Vybavil si dlouhána, co neměl ke dnu flašky nikdy daleko.
"Když ti to řeknu, pustíš mě?"
"Nevyjednávej se mnou! Najdu si jiný zdroj a tebe na místě zabiju!"
"Ne, ne. Byl to Elbert Armstrong."
"Žije ještě?"
"Myslím že má hostinec v Prašném dolu, tady na ostrově."
"Jestli lžeš, ty lidská špíno, tak si mě nepřej. Já jsem Surb Kremad, pamatuj si to, až budeš v pekle vyprávět svým druhům, kdo tě zabil za tvé zvěrstva."
"Ale…" stačil ještě říct voják, než mu Surb zlomil vaz.
Surb si oddechl, posadil se ke stromu a na tváři se mu objevil úsměv. Tak ho našel. Po dvaceti letech od chvíle kdy ho našel opuštěného lovec v lese. Konečně se pomstí, konečně vše pomstí.
_________________________________________________________________________

V hostinci U krále a kata, v městečku Prašný důl na Močálovém ostrově, bylo naprosto prázdno. Jako ostatně vždy. Lidé se divili jak takový podnik ještě vůbec může fungovat, když tam nikdo nechodí. Bylo tam naprosto prázdno, až na starého muže, který stál se svěšenou hlavou za pultem a zíral do země. Byly na něm vidět známky bídy a zanedbanosti. Vlasy měl krátké, zacuchané a bílé jako sníh. V obličeji byl pobledlý a vyhublý, čelo měl plné vrásek a na tváři strniště. Jeho šedé oči působili vyčerpaným a zoufalým dojmem. Lehce se hrbil a při bližším pohledu bylo vidět jak se nepatrně třese. Byl to Elbert Armstrong. Zlomený Elbert Armstrong. Právě se vrátil od hrobu své ženy a přemítal nad životem a časy minulými. Byl horký letní den a v ulicích se prášilo. Přesto nečekal, že by někoho napadlo jít se osvěžit do jeho hospody. Byla to jeho jediná jiskra naděje v posledních letech. Dokázal to. Splnil si sen a otevřel si svoji vlastní hospodu. Musel kvůli tomu odjet na jiný ostrov, obětoval pro to všechny své peníze, ale nakonec to dokázal. A ani mu nevadilo že ji zákazníci naprosto ignorují. Jemu už bylo vše jedno, byl zahloubaný ve svých myšlenkách a nevšiml si stínu, který se objevil ve dveřích. Všiml si ho, až když stál uprostřed hospody a zíral na něj.
Byl to ork. Statný ork. Zelený, s mohutnou čelistí a dvěma tesáky, špičatými uši, hlavou vyholenou až na cop černých vlasů na vršku hlavy, oblečeného pouze v kožešinových kalhotách v mohutných botách, s ochrannými nárameníky na rukou, s vypáleným znakem klanu na jednom rameni a tetováním na druhém. V jedné ruce držel kulatý dřevěný štít a v druhé dřímal mohutnou jednobřitou sekeru.
Elbert hned věděl co se děje. Věděl proč ten cizinec přichází. Věděl, že jeho minulost ho přece jenom našla. Dlouhou dobu na sebe s orkem jen zírali. Pak Elbert sklopil oči a kulhavě se došel posadit k jednomu stolu.
"Jak se jmenuješ, orku." Řekl mírně roztřeseným hlasem.
"Já jsem Surb Kremad z rodu Bílého Havrana, Elberte Armstrongu."
Elbert přikývl a vyzval orka aby si sedl. Ten však zůstal stát.
"Dovol mi abych ti nejprve vše vysvětlil."
Ork se ani nehnul. "Vysvětli mi, proč se několik měsíců po válce, lidská jízda rozhodne srovnat orkskou vesnici se zemí, povraždit vše živé, nevinné ženy a děti, proč."
Elbert si povzdychl. "Nejde to vysvětlit. Já jsem byl velitel, ale byl jsem špatný velitel, za války moje jednotka nebyla nikdy v akci a moji muži byli naštvaní, po válce jsme narazili na tu vesnici. A já jsem byl takový slaboch, že jsem se nechal přemluvit muži k tomu zvěrstvu. Mysleli jsme, že jsme nenechali nikoho naživu, že to zůstane jen mezi námi. Jen v mých strašlivých snech, co se mi zdají každou noc. Snech plných těch jatek. Ale jak je vidět, tak to ví ještě někdo. Jak jsi to přežil?"
"Moje matka mě zachránila. A já ji za to viděl umírat. Celou vesnici. Celý Ztedazyl. Celý Borový průsmyk."
"Ztedazyl." zašeptal Elbert.
"Nevyslovuj to jméno!"
"Ne. Chci abys věděl že jsem toho po zbytek života litoval. Světlo se mi za to mstilo. Ale…já vím že si nezasloužím lítost."
S těmito slovy vstal Elbert od stolu a došel za pult, kde vytáhl svůj starý meč.
"Nečekej, že to budeš mít lehké."
"V to jsem ani nedoufal." odpověděl ork.
Elbert s překvapivou lehkostí oběhl pult a jejich zbraně se střetli. Jiskry létaly všemi směry a Surb musel uznat že ho překvapila starcova kuráž a obratnost. Vykrýval rány štítem a vracel je sekyrou. Elbert se oháněl mečem všemi směry a zatím hravě odrážel všechny orkovi výpady. Musel si však přiznat, že síly ho opouštějí. Byl čas na blafování. Naznačil ránu na krk, ale na poslední chvíli ji obrátil a zasáhl Surba do nohy. Vychrstla zelená krev a Elbertovi se vybavili vzpomínky na masakr vesnice. Takové krve tam tekly celé řeky. Surb zařval a odpotácel se pryč, dříve než ho mohl zasáhnout ještě více. Vzmocnil se ho vztek a začal Elberta zasypávat prudkými ránami. Ten se přesto nedal a přece jen ho stačil zasáhnout do ramena. Oba dva se vypotáceli na ulici a před zrakem davu, se přes zaseknuté čepele, měřili pohledem. Elbert udělal výpad ale Surb uhnul a prudkou ránou štítem mu vyrazil meč z ruky. Z Elbertovi tváře však nezmizela vyrovnanost. Další rána štítem ho položila na kolena a Surb teď stál s napřaženou sekyrou u jeho krku.
"Catriano…" zašeptal Elbert.
"Ztedazyl!" zařval Surb a máchnutím mu oddělil hlavu od těla.
_________________________________________________________________________

Surb stál uprostřed ulice na žhnoucím slunci a hleděl na mrtvolu svého soka. Dokázal jsem to, pomyslel si. Pomstil jsem Ztedazyl. Půjdu zpět do lesů. K Lovci.
Jeho myšlenky přerušila bolest v rameni. Ohlédl se a spatřil na zemi kámen. Náhle se objevil další, zasáhl ho do hrudi. Kolem něj se shromáždil dav a házel po něm vše, co mohl. Surb hledal skulinu k útěku a vykrýval zásahy štítem, ale pak ho něco zasáhlo do hlavy a on padl na zem. Dav ho okamžitě obklíčil a ránami ho začal zbavovat života. Dokázal jsem to, pomyslel jsi, než jeho duše opustila jeho tělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama