Stíny minulosti, část první

23. května 2007 v 21:22 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Předně se omlouvám, že mi to trvalo tak dlouho, dohonili mě školní povinnosti a nějaké ty rodinné záležitosti, a také je to moje zatím nejdelší povídka...doufám že se Vám bude líbit...enjoy...
Černý dým pomalu stoupal k letní obloze a stínil jasnému slunečnímu svitu. Malebným horským údolím se nesl křik, nářek a ječení. Lučištníci na rozkaz opět napjali tětivy a vyslali další salvu hořících šípů, každý zasáhl svůj cíl, ať už to byl plátěný stan, došková střecha, pole s obilím a nebo živá bytost. Velitel zakřičel rozkaz a lučištníci zastrčili luky a tasily meče a jiné sečné zbraně. Pak celá kavalerie pobídla koně a rozjeli se z kopce vstříc hořící vesnici. Jejich úkolem bylo nenechat nikoho naživu, nenechat jedinou budovu stát, vše zničit. Jejich protivníci umírali pod kopyty jejich koní a ostří jejich zbraní. Mysleli si že vše pobili, vše zničili. Ale mýlili se. Chlapec, asi ve věku pěti let stál v bezpečném stínu stromů, kam ho včas poslala matka, jejíž tělo právě hořelo na hranici, a se slzami v očích pozoroval zkázu jeho rodné vesnice. "Ztedazyl…" zašeptal.
_________________________________________________________________________

Elbert Armstrong se posadil na posteli a chvíli se držel za hlavu. Jako už tolikrát se snažil přehlušit své myšlenky něčím jiným a jako už tolikrát to vůbec nezabíralo. Šáhl po připravené flašce s nějakou pálenkou a roztřesenýma rukama se snažil vytáhnout korek. Zastavil se a všeho nechal, pak pomalu položil flašku zpátky. Zíral na své ruce a pak si na ně raději sedl. Zhluboka oddechoval skrze zaťaté zuby a nechal na zem spadnout několik slz, netušil zda patřili lítosti, vzteku či něčemu jinému. Jeho strhaný pohled opět padl na pálenku, pomalu po ni šáhl, vyšel z něj povzdech a prudce ji odhodil na zem, kde se z třískotem proměnila ve směs střepů a tekutiny. Náhlý pohyb vedle něj, Elberta polekal. Úplně na ni zapomněl. Ale ona tam byla. Catriana. Jeho milovaná. Jemné ruce ho pohladili po vlasech.
"Ty jsi zase nespal, že ano?"
Elbert si promnul oči a zbavil se zbylých slz. Otočil se na ni a zahleděl se do jejich šedých zářivých očí. Pokusil se o konejšivý úsměv, ale výsledkem byla jakási parodie. Catriana se na něj ustaraně zadívala.
"Jednou bys mi to mohl říci, Elberte, řekni mi co tě trápí. Bude to jen mezi námi."
Elbert by se tak rád svěřil, svraštil čelo a pohladil Catrianu po tváři. Byl rád že se mu už netřesou ruce. Chtěl by jí svěřit svoje tajemství, udělal by to bez váhání, ale nemohl. Dal slib. Slíbil že to nikomu neřekne a ať už to byl jakýkoliv člověk, sliby dodržuje. Zakroutil hlavou. "Nejde to," promluvil sípavě a hlas se mu ještě třásl, "Tohle musím zvládnout sám, je mi to líto." Catriana se zatvářila zoufale a už chtěla něco podotknout. Elbert jí dal prst před ústa aby ji utišil. "Já to zvládnu," řekl, aniž y tomu vlastně věřil, "vidíš, už ani nepiju, překonal jsem to, nebudu jedním z těch beznadějných ochlastů co se utápějí v zoufalství. Zvládnu to." Catriana zamumlala něco jako kéž by a začala se převlékat. "Dneska jdu za kapitánem," řekl Elbert, "má pro mě nějaké špatné zprávy, myslím že už u armády dlouho nepobudu."
"Myslíš?"
"Neosvědčil jsem se. Víš co to znamená?"
"Myslím že vím."
"Správně, konečně si budeme moci otevřít svou vlastní hospodu."
_________________________________________________________________________

Lovec se neslyšně prodíral lesem s připraveným lukem, očima těkal po okolí a naslouchal okolním zvukům. Něco vyplašilo všechnu zvěř v okolí a on se snažil zjistit co. Stopy vysoké na zemi svědčili o panice a spěchu. Pomalu postupoval proti jejich směru, a ač nechtěl musel si přiznat, že ho to celé děsí. Slunce se už pomalu chýlilo k západu a on si uvědomil že do tábořiště je to už zatraceně daleko a na nějaké bezpečné místo tady neměl ani pomyšlení. Už se pomalu chystal to otočit, když tu uslyšel tiché, ale přece zřetelné oddechování. Zaklekl za keř a snažil se odhadnout co to může být. Nepřipomínalo mu to žádnou zvěř, ale lidsky to také moc neznělo. V podřepu se s maximální opatrností vydal kupředu. Přibližoval se k dýchání blíž a blíž. Nakonec určil, že to bude za jedním stromem, pomalu ho obcházel, dokud nespatřil věc, kterou čekal snad ze všeho nejméně. Ta malá zelená věc se choulila u paty kmene a vypadala že tvrdě spí. Bylo to téměř na kost vyhublé a třáslo se to vyčerpáním a zimou. Lovec nevěřícně vytřeštil oči. Orčí dítě. Mělo na sobě známky dlouhého pochodu a vyčerpání. Lovec se začal rozhlížet okolo a hledal známku po jeho rodičích, nebo po jiném orkovi. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by s tím dítětem ještě někdo byl. Lovec natáhl tětivu a zamířil na dítě. Ale nevystřelil. Něco mu v tom bránilo. Přece jenom to byl čestný člověk a bezbranné tvory nezabíjí. A taky se v něm rodila myšlenka na nového společníka, celé roky prožíval sám a ač si to nechtěl přiznat, občas mu bylo smutno. A tak složil zbraně a pomalu vzal malého orka do náruče, ten ho ještě ve spánku objal, což lovci připadlo v té chvíli přinejmenším vtipné. Opatrně, jak to uměl jenom on, aby malého nevzbudil, se proplétal mezi stromy zpět k tábořišti.
_________________________________________________________________________

"Nevidím jinou možnost, než vaše propuštění z armády, veliteli Armstrongu." Elbert přikývl, byl tím smířený, ale přesto ho překvapila jeho reakce, mohl se dokonce vidět v zrcadle, neboť kapitán byl znám svou péčí, někdy až přehnanou, o svůj zevnějšek. Elbert už se dlouho neviděl pořádně v zrcadle, a byl celkem překvapený. Byl vyšší, ale poslední dobou se hrbil, i když mu bylo čerstvě čtyřicet, jeho kdysi pískově žluté dlouhé vlasy nyní byly protkány šedinami, vousy měl prořídlé a na čele vrásky, kterých už se asi nezbaví. Co ho nejvíce zarazilo, byli však jeho oči, nejen že kolem nich byli černé kruhy nevyspalosti a neustálé únavy, ale ten pohled ho děsil, jako by na něj hleděl nějaký štvanec, mísil v sobě jakési smíření s osudem, zoufalství, touhu a trápení. Lekl se sám sebe, a tušil, že se ho už nikdy nezbaví.
"Veliteli, posloucháte mě?" Elbert sebou trhl, naprosto zapomněl, že je pořád v kapitánově komnatě ani neslyšel, že na něj kapitán mluví.
"Laskavě mě poslouchejte, to co jste převedl při posledních akcích bylo naprosto katastrofální, já vím, je už několik let po válce, ale to vás neopravňuje brát to na lehkou váhu, dva muži zemřeli pod vaším velením, podle očitých svědků vím že jste byl značně opilý. Jak jste jen mohl. Jste velitel, člověče, musíte mít u svých mužů respekt a ten vy naprosto nemáte. Mocí, propůjčenou mi Jeho výsostí, vás propouštím ze služeb Armády Rákosového ostrova, bez nároku na odchodné a další peněžitou podporu do dalších let. Podepište mi to tady, odevzdejte svou uniformu a Světlo buď milostivo vaší duši. Buďte rád, že vás nepotrestáme více." Elbert polkl a naposledy zasalutoval. Otočil se na patě a s zadostiučiněním odešel. Konečně se cítil trochu volný. Odevzdal své věci a téměř se rozeběhl za Catrianou.
_________________________________________________________________________

Když lovec malému orkovi přinesl misku s obilnou kaší nekonečné ječení na chvíli ustalo. Ork nabíral kaší plnými hrstmi a neustále těkal očima po lovci a po silném provazu, za nějž byl připoután ke stromu. Lovec si mezitím potíral škrábance a kousance od orka jitrocelovou mastí, musel si přiznat, že to čekal, ale ne v takovém množství, ten mrňous si už musel něco zažít. Pomalu přišel ke krmící se postavě, která se od něj stáhla a schovala se za strom. Lovec se na něj povzbudivě usmál, ukázal na sebe a řekl: "Lovec." Pak ukázal na něj a tázavě pokrčil rameny. Netušil jestli to ork pochopí a jako odměnu vytáhl další misku s jídlem, orkovi mlsně zasvítili oči a bázlivě popošel blíž. "Já Lovec. Ty?" Řekl znovu muž postrčil mu misku blíže, ork opět popošel a chraplavým hláskem, unaveným dlouhým ječením promluvil: "Surb Kremad." Ukázal na sebe. "Surb Kremad." Lovec pokýval hlavou. "Výborně, tak myslím že nám to spolu půjde." Sledoval jak se ork láduje jídlem, které pro jistotu lehce přikořenil bylinami, po kterých ork za chvíli usne. "Začátky bývají vždycky těžké, víš."
_________________________________________________________________________

Karavana líně postupovala vpřed. V horkém poledni pralo do povozů, koňů i jejich jezdců slunce nemilosrdně, a nejbližší útěchu skýtal cestovatelům až chlad v přibližujícím se lesu. Přesto z toho nebyli nadšení. V okolí řádili bandité a vojáci je dosud nepolapili. Ozbrojený doprovod karavany prodiskutovával nejlepší možnosti pro rozestavění a případné napadení a každý přispíval svými radami. Každý až na jezdce jedoucí na samotném konci karavany, který se s nikým nebavil a přetrvával sám ve svých myšlenkách. Byl to Elbert Armstrong. Po odchodu z armády neměl dostatek financí k tomu aby si otevřel vlastní hospodu a tak byl nucen nadále využívat své zkušenosti z boje jako žoldák nebo ozbrojený doprovod. Potil se ve vycpávaném kabátci a koženou čapkou na hlavě a vzpomínal na Catrianu, kterou musel nechat samotnou na druhém konci ostrova. Přesto nezapomněl na vojenské zkušenosti a měl všechny smysly v pozoru. Věděl ale že se nic nestane, jejich karavana byly pro případné zloděje pouze malou rybou, bezvýznamnou. Proto se mu, jako jedinému konečně ulevilo, když dosáhly stínu lesa a padl na něj osvěžující chlad. V duchu si už poněkolikáté propočítával výdělek a dobu kterou bude nucen trávit jako žoldák, než si konečně bude moci dělat co chce. Jak počítal, tak počítal, vycházelo mu pořád a pořád něco přes deset let, potlačil hořkost v srdci a utřel si slzu zoufalství. Jednou si slíbil že si hospodu otevře, a tak se taky stane. Narovnal se v sedle a byl připravený nést svůj úděl. Aby se mu ulevilo tak si představoval jak naráží sudy plné piva a čepuje je plnému lokálu. A Catrianu jak mu pomáhá. Pousmál se a napil se z placatice. "To bude život." zamumlal.
_________________________________________________________________________

Hovor při večerním ohni měl dvě funkce. Jednak se stále museli překonávat jazykové bariéry, které však už po těch sedmi letech vzájemné spolupráce byli minimální, a také Lovec stále nevěděl nic ze Surbovi minulosti. Surb o tom nerad mluvil, přiznal nakonec, že byl příslušníkem rodu Bílého Havrana, který byl prakticky vyhlazen, ale kým a jak to už mu neřekl. Lovec poznal že toho Surb tají daleko více, neustále byl zamyšlený a občas na něj pohlédl a v očích mu plál hněv, který však za okamžik zmizel. Ve skutečnosti měl Surb lovce velmi rád, ale nikdy mu to neřekl, věděl že bez jeho péče by byl už dávno mrtvý, věděl že přes rasové rozdíly se o něj staral jako o syna, a především ho ušetřil když ho potkal. A proto pro něj byla dnešní noc velmi těžká. Bylo pro něj těžké říci co má dále v plánu. Odkašlal si aby upoutal lovcovu pozornost. Lovec na něj vzhlédl od upečeného kuřete co žvýkal, a hned mu bylo jasné co může od orkova ustaraného pohledu čekat. Spolkl sousto, i přesto že se mu sevřelo hrdlo a pobídl ho k hovoru.
"Já…zítra odcházím Lovče."
"Kam?"
"Musím najít ostatní orky a zjistit co jsem vlastně zač."
"Čekal jsem kdy k tomu dojde. Věděl jsem že tu se mnou nezůstaneš navždy."
"Já taky. Jsem úplně jiný než ty a jsou tu věci které musím zjistit a zařídit."
"Nepovíš mi o nich?"
"Nemůžu. Slíbil jsem si, že tohle udělám sám. Nemůžu tě tím trápit."
"Nebudu tě přemlouvat. Já…jen doufám, že za ty léta tady jsem tě něco naučil."
"Dal jsi mi toho hodně. Přísahám, že jestli to dotáhnu do konce, vyhledám tě a budeme opět lovit spolu."
"Kéž by tomu tak bylo."
Podali si ruce a poplácali se po zádech, vše co si chtěli říct už bylo řečeno. Popřáli si dobrou noc a oba usnuli do smutného spánku.
Surb se ráno probudil s kompletním plánem v hlavě. Posadil se a chtěl pozdravem probudit lovce, který si vždy rád přispal. Zjistil však že je již sám, mýtina byla prázdná a nikde okolo nebylo stopy po komkoliv jiném. Orkovi se sevřelo hrdlo ale porozuměl tomu, lovec neměl rád loučení…a nechtěl před orkem vypadat jako nějaká citlivka. Surb našel připravenou snídani a dlouhou dýku jako dar. Pokýval hlavou a rychle si utřel oči. Vrátím se, umínil si.
_________________________________________________________________________

Elbert a Catriana vedle sebe leželi na posteli a oba mlčky zírali do stropu na mouchu, která uvázla v pavučině a zoufale se snažila vyprostit než k ní doleze pavouk.
"Já nevím proč nám to nejde." odpověděla Catriana na nevyřčenou otázku.
"No já taky, přece se snažíme už přes měsíc a pořád nic."
"Možná je nám souzeno nemít děti."
"Nemluv takhle. My si zasloužíme mít potomka. Zvlášť ty, po tom všem co sis se mnou musela vytrpět."
"Já nevím…některým lidem to prostě nejde…"
"Ale my nebudeme jedním z nich, Catriano, slyšíš, hned zítra půjdu za nějakým mastičkářem a ten už na to má nějaký svinstvo. Ty…možná by jsi mohla taky."
"Já…bojím se. Moje teta…taky nemohla…co když to máme v rodině."
"Ha ha…a co tvoje babička…kolik že to měla dětí? Osm? Myslím že chyba nebude na vaší straně. Třeba…možná mě Světlo trestá za skutky minulosti."
"Ne, to nejde, přece si neudělal nic, co by bylo potrestáno takovou krutostí."
"Mám stíny na minulosti, to si nemysli, byl jsem voják. A vojáci ve válce nedělají pěkné věci."
Elbert vstal a osvobodil mouchu ze zajetí těsně před pavoukem, kterého bez milosti rozplácl a pak si zase lehl.
"Ale to byla válka proti monstrům, stvůrám z Temnoty, za tohle by tě Světlo nemělo trestat."
"Nezapomeň, že teď ty monstra mají vlastní města a území, s královým svolením, nechápu jak to mohl dopustit. Nevzejde s toho nic dobrého, věř mi."
"Nestraš mě takhle za tmy."
"Je jasný večer, nic zlého nepřijde. Spíš by ses měl bát mě."
"Proč, jdeme zase na to?"
"To si piš."
Catriana se zahihňala a pak oba zase zmizeli pod peřinou."
_________________________________________________________________________

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama