Lovili jsme draka, část 2.0

21. září 2007 v 21:59 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Tak asi po deseti letech sem zpátky...bavte se a komentujte....teda jestli sem ještě někdo chodí...
Broderick Todd padal. Nevěděl to jistě, neboť měl pevně zavřené oči a bál se je otevřít, ale cítil jak kolem něj víří vzduch, a co bylo hlavní, nemohl nahmatat žádnou pevnou zem. A tak jen padal, točil se ve vzduchu a užíval si tu neobvyklou volnost. A zároveň se bál, že tam někde pod ním je zem a on dopadne. Když už si začal myslet, že to takhle bude navěky, i přes zavřená víčka viděl drobounké záblesky světla.Byly jich stovky, možná i tisíce. Zářily jasnou stříbrnou září, a jak Broderickovi došlo, pomalu se zvětšovaly. Několikrát se zhluboka nadechl, a pak otevřel oči. Byl v naprosté tmě. Otáčel se kolem dokola, ale až na ty světla nic neviděl. Padal temnotou. A zářivé tečky se blížili. Byli pod ním rozesety jako pampelišky na letní louce. A pak náhle Broderick padal kolem nich. Zářily na všechny strany a Broderickovi došlo, že to nejspíše budou hvězdy. Otočil se a padal po zádech, a díval se vzhůru na tu nádheru. Ale náhle dopadl na zem.
Tělem mu prošla nesnesitelná bolest. Přes slzy, které mu zakrývaly výhled, uviděl zářivě modré oči. I když ten pohled Brodericka potěšil, zaskučel bolestí a chytil se za bok. Mona Harrisonová mu něco říkala, viděl ji jak pohybuje ústy, ale nic neslyšel. Paměť mu ožila a on si vzpomněl na hordy skřetů a mrtvé muže. Svoje mrtvé muže. Chtěl se posadit, ale bolest ho ochromila. Výraz ve tváři kněžky Světla mu napověděl, že nejlepší bude pouze dál ležet.
Minutu po minutě, hodinu po hodině, Broderick pomalu přicházel k sobě. Naznačil kněžce, že už se může posadit a jakoby z dálky, začal slabě slyšet okolní zvuky. Mona mu dala napít vody.
"Kolik?" zasípěl.
Kněžčin výraz potemněl u očí se jí objevilo pár slz. Broderick si teprve teď všiml, že její roucho je potřísněné krví. Lidskou krví. Ona se samozřejmě musela starat o raněné a dát mrtvým poslední požehnání.
"Šest. Šest mužů."
Trvalo několik vteřin, než tohle číslo Broderick zaregistroval a jeho poraněná mysl vstřebala. Šest mužů, jeho mužů, vojáků, o které se měl starat, na které někde čekaly rodiny, děti, družky. Na které budou čekat, vyhlížet je, do okamžiku, než jim jakýsi voják nepřijde sdělit, že jejich syn, druh, či otec zahynul statečně při plnění úkolu, své povinnosti. A za to všechno může velitel, dojde jim. Broderick Todd. Nechal naše muže zemřít. Nevrátí nám je domů…
"Udělal jsi cos mohl, nebyla to tvoje vina." Zaslechl Monin hlas, zatímco se mu z očí řinuly slzy a jeho mysl byla týrána výčitkami.
"Teď by si měl být rád, že jsi vůbec přežil. Měl jsi hlubokou ránu v boku a šeredné zranění hlavy."
Broderick neodpovídal, ale kývl hlavou na znamení díků.
"Zbytek družiny je na průzkumu, a taky jsme vyslali posla aby přivedl posily." Ale to Broderick vybuchl.
"Zbláznili jste se? Nebudu už dál riskovat život svých mužů, ne s armádou skřetů okolo! Tahle mise skončila, vracíme se než zemřeme všichni!"
Kněžka se zarazila a hleděla na Brodericka upřeným pohledem. Vypadalo to, že hledá slova.
"Na tenhle druh rozhovoru, potřebuješ víc sil. Probereme to až se vrátí zbytek." řekla.
"Tady není co probírat."
"Jak jsem řekla. Vodu tu máš, a tady máš chleba a trochu sýra, až budeš moct, tak to sněz. Budu někde okolo."
Den přešel v odpoledne a družina seděla okolo kotlíku s jídlem. Vrátili se z průzkumu okolí a sdělovali si novinky. Pro Brodericka však byla největší novinka jejich nový společník. Ještě nikoho takového v životě neviděl. Byl vysoký, oblečený v lovecké výzbroji, jak se zdálo podle nejnovější módy, dlouhé černé vlasy měl spletené do copu, tohle všechno na něm bylo normální, ale zbytek Brodericka mátl. Bylo na něm něco veskrze lidského. Měl eleganci přirozenou elfské rase, ušlechtilé rysy, stejně tak i špičaté uši a ty zvláštní elfí oči, a nic na tom neměnil fakt, že jedno bylo šedé a druhé namodralé. Pak tu však bylo pár rysů, jenž se k elfovi nehodily, zarostlá tvář, kterou hyzdila dlouhá jizva přes pravé oko až k bradě, žluté zuby a také jakýsi znuděný a pohrdavý pohled, jakým na všechny hleděl. Podle všeho to byl půl-elf. Brodericka o tom přesvědčovali i pohrdavé pohledy ostatních elfů. Půl-elf mu byl představen jako Oril Ballard, lovec. A podle všeho stopoval ty skřety a ty ho přivedli až k nim. A když slyšel o drakovi, beze slov se k nim přidal.
Teď však už lačně spořádal svoji porci jídla, a hladově hleděl na Broderickovu misku, která byla stále plná. Brode mu ji podal a Oril mu poděkoval ušklíbnutím.
"Takže, pane veliteli," začal čaroděj Devlin Sherman, "Zřejmě by jste byl rád seznámen se situací."
Broderick přikývl.
"V okolí jsem nenašli již žádné živé skřety, máme se na pozoru i před jejich špehy, ale nemůžu vám zaručit, že na nás jakmile zapadne slunce zase nezaútočí."
"V tomhle můžu být nápomocný," ozval se druhý čaroděj Gavin Atkinson, "jak sem už ostatním říkal, studoval sem chování a zvyky skřetů při studiu na čarodějné akademii, a podle všeho, by je ta noční porážka měl přinejmenším pořádně vystrašit. Řekl bych, že se jich dnes v noci nemusíme obávat. Ale to se píše v knihách, zaručit vám to nemůžu."
"Kousek odtud jsme našli jeskyně," pokračoval Devlin, "řekl bych, že je to v téhle době nejlepší obranné řešení. Nemá to sice žádný zadní vchod, ale s pomocí kněžky bychom se tam měli ubránit."
"Nemůžu zaručit, že se mi to kouzlo opět povede," řekla Mona Harrisonová, "ani nevíte, jak moc mě vyčerpalo."
"Přesto by však i jeho menší varianta byla velkou pomocí, drahá kněžko."
Všichni souhlasně zamručeli. Bylo vidět, že jejich respekt k Moně značně vzrostl.
"Můžu pokračovat, veliteli Todde? Vyslali jsme magickou zprávu, s žádostí o další posily. Odpověď byla sice takřka nezřetelná, ale to že už vyrážejí ,jsem slyšel. Zatím můžeme pokračovat, oni nás dohoní. Přespíme v té jeskyni a poté vyrazíme dál…"
"Až na to, že mí muži už dál nepůjdou." přerušil ho Broderick.
Ve společnosti zavládlo ticho a všichni, až na Orila, který dál nerušeně jedl, zíraly nevěřícně na velitele Todda.
"Ale…ale, my musíme splnit náš úkol, veliteli." Řekl zcela zaskočený Devlin Sherman.
"Toho jsem si vědom," řekl Broderick, "Klidně si v tom pokračujte, ale já už neohrozím žádného svého muže. Počkejte si na posily a jděte s nimi. Ale s mojí rotou už nepočítejte."
Kapitán Hamiltonová si odkašlala a hleděla na Brodericka kamenným pohledem.
"Jste si vědom toho, pane veliteli, že chcete porušit přímý rozkaz?"
"Zcela jasně, kapitáne."
"Pak se to již bude týkat pouze vojenského soudu."
"Ale copak vy si neuvědomujete, že tenhle úkol musíme splnit?" řekl čaroděj Devlin.
"Právě teď, když tu mluvíme, tak ten drak může klidně pustošit další vesnice." Přidala se elfka.
"Nevinní umírají, neříkal jste svým mužům, včera, že ho musíte zastavit? Že je to vaše povinnost? Zachránit další životy?" Připomněla mu Lena Hamiltonová.
"Ale já nechci ztratit už žádného muže!"
"A vesničané mohou zemřít?"
"Ale…"
"Ticho. Po včerejšku jsem o vás měl dobré mínění, nechtějte abych si ho pokazil." řekl Devlin, "Ti skřeti nás překvapili, byli jsme nepřipravení. To už se ale nestane. Víme, že tam jsou, ubráníme se. A přesně takhle zaútočíme na toho draka. On nás nebude čekat. Zaskočíme ho a zničíme. A už žádný z vašich muž nepřijde o život."
"To neříkejte mě ale jim."
"A taky jim to řekneme. Jestli nebudou chtít pokračovat, počkáme na posily a poté vyrazíme. Souhlasíte?"
Dlouho bylo ticho ale nakonec Broderick přikývl.
"Ale pouze jestli budou souhlasit všichni."
"Platí."
Broderick nebyl ani moc překvapený, když celá jeho posádka jednohlasně souhlasila, že půjdou dál. Oni mi věří, pomyslel si. Věří mi, že je nevedu na smrt, že se vrátí domů. Věří mi, ale nevědí jak moc je můžu zklamat, a pak už to zpět vrátit nepůjde.
Narychlo, ale se všemi poctami, pohřbili padlé muže a spálili skřety, aby pach jejich mršin nepřivábil nebezpečné dravce. Nebo draka. A poté se vydali k jeskyni.
"Je to jen pár kilometrů daleko," řekl Gavin. "A kousek od jeskyně jsem zahlédl takový malý vodopád, jestli se budeš chtít třeba umýt…" Broderick si všiml, že všichni ostatní jsou celí zašpinění od popela, či krve, ale pouze Gavin byl téměř bez poskvrnky. Chtěl se ho na to zeptat, ale pak si vzpomněl, že ho nikde neviděl při skřetím útoku. Ale čaroděj odešel z jeho dosahu, a tak si řekl, že to nechá na potom. Určitě jen bojoval někde, kde ho neviděl. Ale taky neviděl žádné blesky.
Jeskyně byla celkem prostorná, ve tvaru L. Nesahala moc daleko dozadu a byla dokonalým přírodním útočištěm. Broderick se divil, že ji nevyužil nikdo před nimi, i když tam byly náznaky zřejmě medvědího osídlení. Byly stanoveny hlídky a Broderick ke své radosti zjistil, že ji měl s Monou, a své neradosti s Gavinem. Když si na něj vzpomněl, zaposlouchal se do hukotu padající vody, to musel být ten vodopád, o kterém mluvil. Byla by hloupost chodit tam sám, a tak si vzal dva muže na hlídku. Několik set metrů daleko padala voda asi ze čtyřmetrového útesu do malého jezírka. Obklopen malými keři a duby, vypadal vodopád takřka idylicky. Což bylo v naprostém rozporu s Broderikovou myslí. Nechal své hlídače dostatečně daleko, aby mohl být sám, ale aby mu přišli v čas na případnou pomoc.
Voda byla takřka průzračná a osvěžující (ledová). Broderick se vysvlékl ze své uniformy a pomalu vklouzl pod vodu. Hladina okolo něj zčernala, jak se z něj smýval popel a skřetí krev. Počkal až pomalý proud odplaví všechnu špínu a poté se podíval na svůj odraz na vodě. Nejvíce ho zaujala boule na čele. Velká jako jablko. Pousmál se, že si ji nevšiml dřív. Nahmatal na svém levém boku dlouhou jizvu. Tudy pronikla skřetí čepel. Měl štěstí, že ho Mona zachránila. Ale jiným už pomoci nešlo. Konečně, když byl sám, mohly se naplno projevit jeho emoce. Obličej se mu stáhl bolestí a z očí mu začaly téct slzy. Doplaval až k vodopádu, kde nechal svoji bolest spláchnout padající vodou.
Za pár minut si byl schopen vyprat uniformu a čekal spolu s ní na to až uschne. Přesně v okamžiku, kdy si natahoval kalhoty uslyšel kroky. Byla to Mona.
"Jaká je voda?"
"Ledová, ale ujde to."
"A můžu doufat, že mi tu ponecháš tu tvoji stráž, Brodericku?"
"Od toho tu jsou. A přátelé mi říkají Brode."
"Dobře Brode, tak si už sbal věci a běž, ať se můžu svléknout."
Broderick se zazubil a spěšně odkráčel. Strážím poručil, ať se ani nehnou a ať je ani nenapadne jí špehovat. Ale cestou potkal Orila.
"Kam jdeš? Kněžka se teď koupe." zeptal se ho.
"Já vím." Řekl svým chraplavým hlasem. "Jdeš se koukat taky?"
Broderick otevřel pusu v protestu, ale když ho žádný nenapadl, tak jen pokrčil rameny a šel s Orilem. Vyšplhali na malý sráz nad jezírkem, kde měli dokonalý výhled. Chvíli jen tak mlčky leželi a kochali se pohledem. Nahá kněžka už se omyla od popela a krve a tak ji viděli v celé její kráse.
Blbej Blog.cz....copak nechápou, že 20000 znaků je málo....takhle mi zkazit kontinuitu příběhu...pokračování příště...omlouvám se...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mishasy mishasy | Web | 6. října 2007 v 15:46 | Reagovat

s blogem nic neuděláme, ale ten příběh je moc hezkej i s tou zkaženou kontinuitou =)))

dřív jsem se sem nějak nedostala, tak ti to říkám teď. a jdu si přečíst dál.

2 Galeana Galeana | Web | 26. října 2007 v 15:15 | Reagovat

No ,to omezení mě už taky začíná lízt krkem......

Mimochodem, moc pěkná kapitola a neboj, nezapoměla jsem ...no nic, jdu na další

3 Olča Olča | 23. září 2008 v 16:37 | Reagovat

Podle mě píšeš líp, než leckterý spisovatel, který už vydal hodně knih.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama