Umbra

4. prosince 2007 v 20:36 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Tento příběh je jakási pocta jednomu z nejlepších okamžiků za počítačovým monitorem, co jsem kdy zažil. Taktéž je to nostalgická vzpomínka na jednoho Orka. Napsáno podle skutečného okamžiku ve hře Morrowind. Slíbil jsem si, že o tom napíšu už před několika lety, ale hanebně jsem na to zapoměl. Takže až teď...
Kdysi dávno žil jeden hrdina. Celý Morrowind si vyprávěl o jeho skutcích, ačkoliv nikdo neznal jeho jméno. A tak mu říkali prostě Noronde elfsky, nebo Bezejmenný, po našem. Konal hrdinské skutky po celém kontinentu už přes deset let, a ač všechny nebyly zrovna svaté, všichni lidé k němu chovali hluboký respekt. Ale přesto zločinnost v království nijak neklesala. Zlo bylo v této zemi už příliš zakořeněno.
Toho pozdního léta, když se město Suran probouzelo do nového dne plného každodenní rutiny, přišel do města cizinec.
Všechna činnost kolem něj ustávala a všichni ho s úctou sledovali. I ten kdo ho nepoznal, věděl, že tenhle host je výjimečný. A výjimečný byl i v tom, že při pohledu na něj, ho každý neviděl stejně. V oku každého na sebe bral jinou podobu. Protože každý vidí hrdinu jinak. (A tak i vy, čtenáři, si můžete Hrdinu představit podle svého). Tohle byl hrdina z největších.
Noronde.
Přišel pěšky a měl s sebou pouze vak a na zádech meč. Vypadalo to, že se v Suranu vyzná, protože instinktivně zamířil k místnímu kováři. S několika slovy mu předal svůj meč a odešel do nedalekého hostince. Ačkoliv bylo vevnitř narváno, hosté mu uctivě uvolnili jeden stůl.
"Jaká čest, pro můj skromný podnik." řekl hostinský, který k němu ihned přispěchal a zástěrou utíral stůl.
"Budete si přát něco k pití?"
"Láhev Cyrondijské brandy postačí, děkuji."
Hostinský se uctivě uklonil a spěchal pro pití. Požadavky ostatních hostů šli teď stranou. Ale nikdo nic nenamítal. Všichni hosté potají, či neskrývavě hleděli na Bezejmenného, který klidně seděl za stolem a hleděl oknem ven. Nikdo si k němu neodvážil přisednout. Hostinský přispěchal s novou lahví, s jantarovou tekutinou.
"Dvacet let stará, moje nejlepší." Řekl hrdě a hruď se mu nadmula pýchou.
"Děkuji." Noronde si nalil do sklenice a labužnicky ochutnal.
"Vynikající. Všechna čest."
Hostinský se nafoukl a s uspokojivým, téměř sobeckým výrazem se rozhlédl po hostech.
"Posaď se ke mně." Řekl Noronde a hostinský se překvapeně a poněkud bázlivě posadil k hostovi.
"Vše co si host žádá."
"Samozřejmě, pověz mi, zda tento kraj něco trápí. Něco, kde bych mohl pomoci."
"Jaká čest pane, jaká čest, mohu vám říct, že poslední měsíce žije toto město a okolí mírumilovně a bez větších problémů, nic nás netrápí, teda až na vysoké daně."
Hostinský nervózně pozoroval, jestli byl jeho vtip vhodný a ulevilo se mu, když se Bezejmenný lehce pousmál.
"Tedy vlastně," vzpomněl si hostinský, "vzpomněl jsem si, že někteří pocestní a obchodníci si stěžují na jakéhosi podivína, co se pohybuje někde na východě od města."
"Na co si stěžují?"
"To už přesně nevím, pane, ale nic hezkého to nebylo. Zřejmě bude nebezpečný."
"Samozřejmě. Mohl bych se po něm podívat. Pakliže je takovou hrozbou."
"Celé vesnici by se ulevilo, pane."
"Ano, a mě by se ulevilo, pane hostinský, kdybyste se svými kumpány přestal pašovat skoomu*." * (skooma je nelegální alkoholický nápoj)
Hostinskému ztuhl úsměv na rtech a vystřídal ho výraz naprostého zděšení. V hostinci bylo naprosté ticho.
"Takže teď půjdete, naložíte všechnu tu skoomu a odvezete ji k radnímu. Tam se přiznáte a přijmete svůj trest. Jinak vás budu nucen přinutit jinými způsoby."
Hostinský se rozklepal a pomalu, ztuhle vstal od stolu, pak se však rychle, jako by mu hořela koudel v kalhotách, vpotácel do sklepa a začal z něj nosit na vozík zelené lahve. Byli jich asi dvě kopy. Pak se uklonil Bezejmennému a s rychlostí hodnou atletů odvezl vozík směrem k radnici.
Hosté tleskali Norondemu a chválili ho.
Ten se jen usmál a podotkl.
"Hádám, že pití je dnes zadarmo."
Hosté propukli v jásot a začali obléhat bar. Když však chtěli pozvat hrdinu na skleničku, zjistili, že odešel. Zbylo po něm jen půl lahve brandy.
Noronde si vyzvedl meč od kováře a zeptal se ho na podivína v okolí, ten mu přisvědčil, že mnoho lidí se díky němu bojí vycházet z města. Ačkoliv nikdo neví, kdo to je a co chce.
Bezejmenný tedy vyrazil.
Na východ od města se rozkládala větší pahorkatina a hrdina stoupal po stezkách a sledoval stopy. Jedny jediné vedli po vedlejší malé cestičce směrem na sever. Noronde se po nich vydal a po pár minutách vyšel na útes, díky kterému měl výhled na celý Suran ozářený poledním sluncem. Lidé byli z takové dálky velcí jako mravenci, a i jejich hemžení je připomínalo. Noronde se rozhlédl po krajině a vnímal její krásu, a téměř se jí nechal unést. Než si uvědomil, že není sám.
Otočil se, a spatřil, jak zpoza kamene vystoupila postava, celá v oprýskané zbroji. Do obličeje jí nebylo vidět, neboť měla masku. Brnění bylo celé z masivního, těžkého kovu a helma měla připevněné rohy. Bezejmenný si ihned vzpomněl, že takové brnění nosí pouze Orkové.
Cizinec neměl vytasenou zbraň, jen tak stál a vše pozoroval, po chvíli se však zpod masky ozval unavený hlas.
"Já tě znám, ty jsi Noronde."
Hluboký hlas, hrubá intonace a výslovnost jasně ukazovali na Orka.
"Kdo jsi?" zeptal se Bezejmenný.
Postava kývla hlavou a sundala si masku a helmu. Objevila se stará vrásčitá tvář. Zelená pokožka byla pokryta celou řadou jizev a jizviček. Oči měl celé zarudlé, a bylo vidět, že ke slepotě nemá daleko. Oba kly měl už celé zčernalé a moc zubů mu nezbývalo. Přerývavě dýchal a lehce se klepal. Avšak přesto byl celý mohutný a bylo vidět, že nosit tak těžkou zbroj mu nedělá žádné problémy. Ale stáří ho pomalu zmáhalo.
"Mé jméno je Umbra. A nemám nepřátelské úmysly."
"Ani já, starče."
Ork se zachechtal a přišel k Norondemu blíž. Rozhlédl se po okolí.
"Pak tedy spolu můžeme obdivovat tenhle výhled."
Bezejmenný přikývl a spolu s orkem několik minut tiše pozorovali to panorama.
"Lidé Suranu se tě bojí, orku. Pověz mi proč?"
"Dlouhá historie, ale věřím, že ty to pochopíš. A myslím, že ty to konečně dokážeš. Jsem rád, že jsem narazil zrovna na tebe. Osud nás nespojil dohromady náhodou."
"Vyprávěj, starče."
Umbra se posadil a Noronde ho následoval, ork se hrdinovi zahleděl hluboko do očí. Povzdychl si.
"Já totiž hledám smrt, hrdino. Už přes pět let. Smrt v boji."
"A čekáš, že já ti pomohu?"
"Ať chceš, či nechceš, na konci tohoto rozhovoru na tebe zaútočím. A jeden z nás zemře."
"Proč bych tě měl chtít zabít?"
"Potřebuješ důvod? Přání starce ti nestačí?"
"Nezabíjím bezdůvodně."
"A co tenkrát v Hla-Oadu?"
Bezejmenný sklopil hlavu.
"Měl jsem důvod."
"Lidé si o žádném důvodu nevyprávějí."
"Lidé nic nevědí."
"Dnes zemřu já, nebo ty a bude ti už všechno jedno. Já ti řeknu vše o sobě, a ty mě vše o sobě. Rád bych věděl vše o tom, kdo mě pošle na poslední cestu. A ty o mě také, ne?"
"Jsi moudrý, Umbro. Ale stále nevím, proč bych tě měl zabít."
"Vše se dozvíš."
Bezejmenný přikývl. Náhle se o Orka začal zajímat daleko více.
"Jak jsem ji řekl, jmenuji se Umbra a pocházím z jednoho kmene ze západu. Již před sto dvaceti lety mě vychovali tradičními orkskými způsoby. Neboli válkou a bojem. A chci se jimi řídit až do smrti. Kdo jsi ty?"
"Noronde. A nemám žádnou minulost."
"Chápu, že ji tajíš. Kdybych já byl hrdina, dělal bych to samé."
"Každý může být hrdina."
"Proč si ty hrdina?"
"Dělám to nejlepší pro Morrowind."
"Děláš to, co si myslíš, že je nejlepší pro Morrowind."
"Nesouhlasíš se mnou?"
"Souhlasím, ale myslím, že tvůj způsob, jak to děláš, není to nejlepší."
"Já tomu věřím."
"Ano, to je správné. A ničeho nelituješ."
"Ne. Vše co jsem udělal, jsem udělal s nejlepšími úmysly. Tomu věřím."
"Když jsem se svoji hordou plenil, zabíjel nevinné a brodil se v jejich krvi. Taky jsem věřil, že jednám správně."
"Zabíjení nevinných považuješ za správné?"
"Byla to součást mého života. Ano, možná teď, když se ohlédnu zpět, bych jednal jinak. Ale tehdy jsem tomu věřil. Ty ženy by plodily další nepřátele, ty děti by vyrostli a zabili naše děti. Je to kruh. Kruh nenávisti. Ale my jsme ten kruh přerušili a náš lid žil v míru."
"Válkou mír nezískáš."
"Zajímavé, že to říkáš zrovna ty."
"Já válčím se zlem, to je něco jiného."
"Vraždíš nevinné, tak jako my."
"Nebyli nevinní!"
"Proč?!"
"Hla-Oad bylo nakaženo. Nebyl jiný způsob."
"Ale teď, když se nad tím zamyslíš, tak by si nějaký našel."
"Přemýšlel jsem nad tím už tolikrát. Ti lidé by se za několik hodin proměnili v nenasytné nestvůry, další nevinní by zemřeli. Udělal jsem to nejlepší, co šlo."
"My oba. Jen ty jsi hrdina."
"Lid ze mě udělal hrdinu. Já jen dělal to, co je správné."
"Skromnost. Skromné hrdiny má lid rád."
"Pochop, to co si o mě lidi myslí, mě nezajímá. Já jen dělám to, co je třeba."
"Jsi sám."
Bezejmenný opět sklopil hlavu. Chvíli trvalo než Orkovi odpověděl.
"Být hrdinou, znamená být sám."
"Být hrdinou znamená hodně věcí. Nikdy se nesmíš vzdát, být čestný, nesmíš dbát na nebezpečí, chránit nevinné, mít svou hrdost, dbát na svou důstojnost. Ač nejsem hrdina, většinu z toho jsem po celý svůj život dělal taky. Vlastně to prakticky dělá každý. Hrdina či obyčejný člověk."
"Sám sis odpověděl."
"Ano, zeptám se tě tedy na další otázku. Já mám dvanáct dětí, tedy snad. Už pět let jsem je neviděl. Mohu tedy teď důstojně zemřít s vědomím, že po mě na tomhle světě něco zůstalo. Co zůstane po tobě?"
"Zůstane po mě odkaz, a jiní v něm možná budou pokračovat."
"Správně si řekl možná. Co když zemřeš a svět na tebe zapomene. Morrowind opět upadne a bude bez svého Hrdiny. Co bude poté?"
"Myslíš, že jsem na to nemyslel, starče? Myslíš, že mě to netrápí? Já musím zajistit, aby můj odkaz přešel na někoho jiného. Ale nemohu si dovolit vychovávat potomka. Zlo nepočká."
"Ork musí tradice kmene předat dalšímu, nezáleží, jestli je to někdo z rodiny, prostě musí, a tak jeho odkaz nikdy nezanikne."
"Moudrá tradice. Jak Ork ví, že je předal tomu správnému?"
"Samozřejmě si vybral toho nejlepšího. A někdy je to dlouhý výběr."
"Takže ty jsi svoje poslání splnil a teď hledáš smrt v boji."
"Sto let jsem zabíjel. Byl jsem pravý válečník, hodný svých předků. A teď už pět let hledám důstojnou smrt."
"Není žádná důstojná smrt. Můžeš důstojně žít, ale ne zemřít."
"Už dvacet sedm mužů mi slibovalo smrt. A všichni padli mým mečem."
"Udělám vše, co budu moci."
"Takže tato konverzace skončila. Bylo mi ctí, Noronde."
Bezejmenný se uklonil. V tu chvíli ork bleskově vytáhl meč, hojně posetý zuby, a zaútočil na hrdinu. Ten se vymrštil na nohy, a ještě s mečem v pochvě odrazil útok. Umbra se zašklebil. Noronde vytasil meč z pochvy a čekal na další útoky. Ty vzápětí přišly. Ork zasypal hrdinu údery a ten měl co dělat, aby je vykryl. Obdivoval sílu a mrštnost starého muže. Ten neúnavně útočil a vykrýval údery. Naznačil ránu na nohy, ale pak ji obrátil směrem ke krku. Noronde tohle nečekal a na poslední chvíli ji odrazil, ale přesto ho zasáhla do ramene. Kapky krve se zaleskly na orkově meči. Zaklesli do sebe meče a čekali. Ale Umbra svou oplechovanou pěstí udeřil Bezejmenného do obličeje. Kosti popraskali a hrdina padnul na zem. Vyhnul se meči tím, že udělal kotoul vzad. Ork na něj neustále dorážel. Ale bylo na něm znát, že síly ho pomalu opouštějí. Konec se blížil. Noronde se postavil na nohy a setřel si krev z tváře. Pozvedl meč a naznačil úder na krk. Umbra byl připravený ho odrazit. Ale meč opsal oblouk a zasekl se orkovi do lýtka. Ten zaúpěl, ale využil toho a zabodl meč hrdinovi do boku. Prošel skrz. Bezejmenný se vytrhl a odpotácel se pryč. Ork se postavil na nohy a silnou ranou mu vyrazil meč z ruky. Pak bodl.
Hrdina chytil orkovu čepel do rukou a zastavil ji pár čísel od své hrudi. Silným kopem odstrčil Umbru stranou. Popadl svůj meč a vykryl další orkův úder. Pak se mrštně dostal orkovi do boku a sekl ho do ruky. Jeho meč klesl a meč Bezejmenného se zabodl do Umbrovi hrudi.
Starý ork klesl na kolena a po chvíli si lehl na záda. Pohlédl Norondemu do očí a pousmál se.
"Děkuji." Řekl chroptivě a z úst mu kapala krev.
"Já děkuji." Odpověděl hrdina.
Umbra ztuhl a rysy se mu uvolnili. Jeho oči ztratily jiskru života a ork odešel z tohoto světa.
Noronde Umbrovi setřel krev z úst a zavřel mu víčka. Poté si ošetřil své rány jak nejlépe mohl. Aby měl dost síly na vykopání hrobu.
Když slunce pomalu zapadalo za horizont, Bezejmenný ukládal orkovo tělo do hrobu, na hruď mu položil jeho meč, a na hlavu jeho helmu. Vyslovil tichou motlitbu a začal zasypávat válečníka hlínou.
Když bylo vše hotové, hrdina odešel dál šířit spravedlnost a trestat zlo do celého Morrowindu.
Změněný.
EPILOG
Po několika letech, Bezejmenný založil takzvaný Cech hrdinů. Učil své žáky všemu, čemu věřil, že je nejlepší. A zajistil, že jeho odkaz nikdy nezanikne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Auril Auril | Web | 16. prosince 2007 v 19:21 | Reagovat

Tvoje povídky jsou fakt moc fajn, ráda je čtu a často se sem chodím dívat, jestli náhodou není něco nového :). Sama se taky o něco pokouším, ale vedle tebe se můžu jít leda tak zahrabat. Nemáš strach, že tě někdo vykrade? Tak ať tě neopuští inspirace a brzy zase něco dobrého napiš...

2 Jezďa Jezďa | E-mail | Web | 17. prosince 2007 v 19:42 | Reagovat

Děkuji. Každý čtenář potěší. Každý příspěvek taky. Dělám to pro vás (částečně).

Jinak každý nový spisovatel dobrý, jen tak dál. Pište, myslete, pište. Začátky jsou vždycky těžký, ale bude to ještě horší :) (potěší) Pišto dokud jste mladý a máte čas a nervy. Pište, pište, pište a čtěte.

No, našel jsem jednu stránku kde byla jedna povídka až nápadně podobná jedné mojí... po domluvě s autorem a několika sprostých slovech už je pryč a "Pan Spisovatel" se mi omluvil a poslal mě někam...

Ostatní milí plagiátoři, není od vás hezký, že kradete a mě to nedělá dobře, proto vás prosím, nechte toho. Co z toho máte, dobrej pocit? Ale polibte se.

Vy ostatní pište a myslete a čtěte a pište. Já snad budu dělat to samý.

3 Olča Olča | E-mail | 26. září 2008 v 12:47 | Reagovat

Krásný příběh.

(Na nějakém blogu jsem jednou četla úryvek tvojí povídky Lovili jsme draka, ale už bohužel nevim, na kterém :( Doufám, že to byl ten, který jsi už objevil.)

4 Amia Amia | Web | 21. listopadu 2010 v 12:54 | Reagovat

Epilog je skvělý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama