Kapitola 4 - Snění a bdění

8. března 2008 v 19:35 | Jakub Jezdinský |  Horatio Hart
Konečně jsem dopsal další kapitolu, musim říct, že tuhle sérii poněkud zanedbávám, pokusím se to napravit. Týden prázdnin čeká, tak snad něco vymyslim. Veselé Velikonoce přeju. Mějte se.
(Jo a všem vám doporučuju se podívat na horor The Mist od Stephena Kinga, je to jedna z podařenějších adaptací jeho díla. A taky si kupte knížku Cesta od Cormaca McCarthyho nebo nějak tak, to je chlápek co napsal předlohu pro film Tahle země není pro starý (taky doporučuju). Cesta už dostala Pullitzerovu cenu a je to kandidát na knížku roku, což můžu jen potvrdit. Naprostá špička.)...
Noc byla temná jako vrahovo svědomí. Přes zatažené mraky byla sotva vidět ta dorůstající půlka měsíce na obloze. Ale i ta měla brzy zmizet. Černým lesem se kromě silného větru, který kymácel korunami stromů, hnala i skupinka osob. Ačkoliv by měli sotva vidět na krok, oni neomylně kličkovali mezi kmeny a přeskakovali vyčnívající kořeny. Všichni běželi sprintem a z pod svých kápí, které byli v té černotě sotva vidět, se rozhlíželi na všechny strany. S napjatými výrazy hledali cokoliv podezřelého a nebezpečného. Byli na misi.
Ozvalo se zašustění keře a velitel bleskově zvedl paži se sevřenou pěstí. Skupina se zastavila a všichni se schovali, jak jím to možnosti dovolili, někdo sebou jednoduše plácnul na zem do spadaného listí, jiní se přitiskli ke stromům. Během několika vteřin by jste věřili, že tam nikdo nikdy nebyl. Velitel zaostřil do tmy s rukou připravenou na zbrani. Všichni napjatě čekali co se bude dít. Keř se znovu pohnul a s klidem z něj vyšla srnka, bez nejmenšího podezření, ačkoliv skupina byla jen několik metrů od ní. Velitel si oddychl a ohlédl se na své muže. Poručík se na něj s úlevou zazubil. Počkali až srna poodejde, aby nevzbudili ani nejmenší podezření, a pak velitel mávl rukou a pokračovali dál. Měli už jen málo času, velitel se po očku neustále díval na obrys měsíce a doufal, že to stihnou. Musí.
Po nějaké době les náhle končil a přerušoval ho pás vykácené mýtiny. Velitel zpomalil a skupina ho následovala. Potichu se plížili k posledním stromům a kontrolovali každý kousek před sebou a kolem nich. Kdekoliv mohla být hlídka, nebo nastražené pasti nepřítele. Na mýtině se rozkládalo několik budov, ačkoliv sem nevedla takřka žádná cesta. Mohutná pevnost, postavená z hrubých černých balvanů se tyčila do noční oblohy, a za ní na okamžik prosvitla měsíční záře. Kolem ní bylo vybudováno asi pět, narychlo postavených budov, ze kterých zářilo světlo od ohňů. Kolem se potulovalo několik postav, zřejmě na hlídce. Jinak byl všude klid. Velitel to celé prohlédl jedním důkladným pohledem a pak se otočil ke svým mužům. Ty se kolem něho shromáždili v kruhu. Takřka neslyšným šepotem velitel promluvil: "V pořádku?" Skupina souhlasně přikývla.
"Dobře. Lektvary na noční vidění by měli působit ještě asi tři hodiny. To stačí. Do zatmění zbývají asi necelé dvě hodiny. Musíme to stihnout než to začne."
Velitel se ohlédl přes rameno a zkontroloval znovu situaci.
"Stráží je dvacet jedna kolem pevnosti. Vše musí proběhnou co nejrychleji. Nevíme jestli se někdo nedívá z pevnosti. Bohužel zvědové selhali a tak nevíme kolik lidí je v pevnosti. Při sebemenším problému poručík pošle pro posily. Skupina 1 to vezme z východu, 2 má sever a 3 jih. Moje jdeme přímo. Setkání u pevnosti. Kryjte se ve stínech. Hlídejte si záda, braňte mágy. Všichni víte, co máte dělat. Signál je havran."
Velitel se odmlčel a zadíval se na své muže.
"Světlo s vámi, na místa."
"Rozkaz." zamumlali muži a neslyšně zmizeli. Velitel vytáhl z pochvy meč, tak aby se jeho ostří nezalesklo od světla. Muži, co s ním zbyli ho následovali.
Ozvalo se havraní zakrákání, poté druhé a nakonec ještě jedno.
"Světlo s námi," zamumlal velitel.
"Světlo s námi, veliteli Harte. řekl poručík a zakrákal. Pak všichni vyrazili.
Horatio se probudil. S cuknutím nadskočil na kupě sena a uhodil se do hlavy o trám. Seník kde spal, už zalévaly ranní sluneční paprsky. Mladý Hart si mnul zraněné čelo a snažil si vybavit sen, který mu z paměti pomalu mizel jako voda ze dlaně.
"Já jsem byl velitelem, jo?" zamumlal a zašklebil se, když svůj sen porovnal se svou současnou situací. Byl sám v naprosto cizím městě, nestane se vojákem a docházeli mu peníze. Neměl kde hlavu složit, a tak se v noci vkradl do seníku jednoho statkáře. O tom, co bude dělat příští dny, raději ani nepřemýšlel. Jedno ale věděl jistě. Domů nemůže. Tedy, mohl by, ale jeho hrdost by byla naprosto pošlapaná, nemohl by se podívat otci do očí a bratři by mu nedali pokoj. A být dřevorubcem ho vůbec nebaví. Musím si nějak opatřit jídlo, pomyslel si a dlouze zazíval. Protřel si oči a pořádně se protáhl. Pak popadl svoji brašnu a obezřetně se vyškrábal ze sena. Uši měl nastražené a srdce mu bilo strachy. Pomalu otevřel vrata a když zjistil, že je cesta volná, tak vzal nohy na ramena a ztratil se v ulicích. Jako to už dělal předešlé tři dny.
V břiše mu hromově zakručelo. Pes, co stál vedle něho a v klidu očuchával roh nějaké budovy, sebou vystrašeně trh a překvapeně zaštěkal. Horatio se zamračil. Tržnice byla plná lidí, mačkali se jeden na druhého a překřikovali se tak, že bylo takřka nemožné něco zaslechnout. Horatio se nadechl a vmísil se do davu. Lidé se na něj mačkali, přehlíželi ho a dupali mu po nohou. On se sveřepě prodíral davem, směrem ke stánku s ovocem. Hromady jablek, hrušek, švestek, třešní a jiných plodů, které ani neznal, ale vypadaly lahodně, jeho žaludek ještě více rozdráždili a kručel jako o život. Horatio stál před velkým rozhodnutím. K tomuto stánku už chodil skoro tři dny a pokaždé řešil stejné dilema. Ukrást si něco, nebo to zaplatit ze svých tenčících se peněžních prostředků? Jako minulé tři dny, čekal na nějakou odpověď. Čekal. Čekal jestli se prodavač otočí, nebo prostě nebude dávat pozor a on prostě jen natáhne ruku a schová si pár šťavnatých jablek do brašny. Čekal, jestli ho prodavač zpozoruje, spatří jeho vyhládlý výraz a nabídnu mu nějaké ovoce zdarma. Čekal, čekal a doufal. Ale ten osmahlý starší chlápek, s arogantním výrazem a prstem věčně v nose, či mezi zuby, nejevil žádný zájem poskytnout chlapcovi jakoukoliv příležitost. Rozhlížel se po zákaznících a svém zboží a neustále vše kontroloval. A jak si Horatio uvědomil, neustále střílí pohledem po něm.
Horatio se rozhlédl a zjistil, že ho nikdo nevnímá, prodavač peskoval nějakou stařenu, co zkoušela zralost rajčat tím, že je mačkala v ruce. Horatio vycítil příležitost. Rozechvělou rukou šáhl po nejbližší hrušce…když v tom u něj byl prodavač. Horatiovi v hlavě blýskla vzpomínka na zloděje,co potkal na trhu a rytíře v zářivé zbroji. Orosil se potem.
"Tak co, kluku? Co koupíš? Nebo zmiz!"
Horatio vytřeštil oči a zakoktal.
"T-tuhle hrušku a ještě dvě jablka."
"A peníze máš? Vypadáš jako nějaký somrák…"
"Nejsem, tady je máte." řekl a podal mu pár mincí a prodavač po něm hodil dvě jablka a ještě jedno miniaturní.
"Tady máš, a ne ať tě tu zítra zase vidím!" zasyčel na něj a hned se úlisně věnoval ostatním zákazníkům.
Horatio se na místě obrátil a spěšně zmizel v davu. Hladově okousával jablko a nakonec ho snědl i s ohryzkem. S mučednickým pohledem se podíval na další plody a s největším sebeovládáním si je nechal na potom.
Oddechl si a rozhlédl se kolem sebe. Došel na malé náměstí s kašnou uprostřed. Došel až k němu a posadil se u zelené vody, která páchla jako rok stará a zjistil, že vlastně nemá co dělat. Rozhlédl se po ostatních lidech. Nikdo si ho nevšímal. Každý si hleděl svého a někam spěchal. V Horatiovi byla jen malá dušička. S hlavou mezi koleny přemýšlel co má dělat. Vůbec nevěděl co by tu měl dělat. Najít si práci? Žebrat? Něco? Cokoliv? Vrátit se domů a přiznat porážku? Hart si otřel slzy a z vaku vytáhl knížku. Něco už se tu najde. Něco už vymyslí. Ale co? Zahleděl se na písmena a snažil se přijít na jiné myšlenky. Ale vůbec nevěděl co čte. Poslouchal zvuky okolí a zjistil, že jedny kroky se blíží k němu. Zvedl hlavu a spatřil mladého muže, oblečeného v hnědé kápi. Horatio nevěděl kdo to může být. Proto dostal strach. Ale muž se na něj usmál.
"Ty umíš číst?" zeptal se ho.
"A-ano."
"To je neobvyklé v tvém věku. Kdo tě to naučil?"
"J-já sám. Co chcete?"
"Jen si mě zaujal. Nevypadáš, že by jsi byl zdejší."
"Nejsem. Jsem z…to je jedno."
"Ano, nic mi potom není. Ale vypadáš hladově."
"Ne, jsem v pořádku." odporoval Horatio, ale ztichl když mu hromově zakručel žaludek.
"No, jo. Máš něco na práci?"
"Co vám je po tom. Kdo vůbec jste."
"A, pardon, zapomněl jsem se představit. Já jsem Derek, a jak vidíš, tak jsem mnich."
"Mnich?"
"Z Chrámu Světla."
"Páni."
"Půjdeš se mnou? Dám ti najíst a můžeš pro Chrám udělat menší práci. To, že jsem na tebe narazil možná nebyla náhoda."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | 23. září 2008 v 11:37 | Reagovat

Je to krásný příběh, jsi nadaný spisovatel :) A aby jsi věděl, kdo tě chválí, já jsem si sama pro sebe přeložila jednu knížku z angličitny a píšu vlastní fantazy knížku, jsem v páté kapitole.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama