Muži na věži

16. března 2008 v 16:42 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Týden prázdnin...a asi jeden den volna...takže jsem kromě božskýho nápadu na novou povídku, v rychlosti sepsal i tuhle...Tak se mějte a Veselý Velikonoce...Jo a Itachi zřejmě zemřel, věnujte mu tichou vzpomínku...
Hlavnímu městu se také někdy říká Věžaté město, nebo Město Tisíce věží (přitom jich je někde kolem dvoustovky), mnohé vížky a věže jsou velké přes padesát metrů a hned druhou nejvyšší, po Nejvyšší věži Královského hradu, je věž radnice. Má něco kolem 190 metrů a na jejím vršku je cimbuří, kde se můžete rozhlédnout po celém městě. A ačkoliv bylo ještě brzy po ránu a ulice byli takřka liduprázdné, tak na cimbuří už stojí nějaký muž. Stojí a kouká střídavě dolů na ulici a nahoru na mraky, líně plující po obloze. Stačil by mu udělat jen jeden krůček a spadl by z té hrozné výšky a rozplácl se na ulici. Ale on se vůbec nehýbal. S kamenným výrazem pozoroval svět a jako by čekal na nějaké znamení.
Poklop na vršku věže se náhle otevřel a objevila se v něm hlava uhrovitého mladíka. V klidu si vylezl po schodech nahoru, ještě si přitom pískal, než si všiml muže na cimbuří a překvapeně sebou trhl.
"Sakra," zaklel mladík a chytl se za srdce, "to sem se lekl. Co tady děláte? Tady nemáte co dělat! Hej! Nechystáte vy se snad skočit, ne?"
"Co ti je potom, ty smrade," odpověděl mu muž, "zmizni vodsaď a nech mě bejt."
Mladík zblednul a pomalu vycouval zpět na schody a zavřel za sebou poklop.
"Konec klidu," povzdechl si muž.
A skutečně, za několik minut se poklop znovu otevřel a objevila se v něm hlava šedivého, důstojného pána, následovaná uhrovitým mladíkem. Šokovaně se zadíval na muže a zachraplal.
"Vy chcete skočit?"
"A co, když jo? Nechte mě na pokoji!"
"Pane, tohle je naše věž a já…"
"Zmizte, nebo skočím a budete mě mít na svědomí." odsekl muž a dál zíral na ulici.
Poklop se opět zabouchl. Následující půlhodinu se jednou za několik minut poklop otevřel a vykoukl z něj vždy někdo jiný, poslíček, kněz, starosta… a muž všechny okřikl a dál stál na cimbuří. Nakonec se opět objevil onen šedivý muž a už notně orosený potem a s zoufalým výrazem na tváři se muže tázal.
"Co vlastně chcete? Chcete s někým mluvit? Prosím, promluvte si s někým, knězem, rodinou, strážníkem…"
"Ticho! Vy jste teda otrava! Dobře teda, zavolejte mi toho strážníka."
"Výborně, to bude…"
"A zmizte!"
Poklop opět zaklapl a na další čtvrthodinu se neotevřel. Slunce stoupalo na obloze a pod věží se už shromáždil menší dav a vzhlížel na muže. Ten jen pozoroval plavoucí mraky a čekal. Konečně se poklop otevřel a vyšel z něj další muž. Oblečený byl v uniformě, s mečem za pasem. Přátelsky se na muže usmál a sundal si helmu.
"Položte i ten meč." řekl muž zadíval se na strážníka.
"Ale jo, jasně. Já jsem Gustav. A vy?"
Muž neodpovídal a strážník přikročil blíž. Až k cimbuří, rozhlédl se a pravil.
"To je výhled, co? Ale kvůli výhledu tady asi nejste, co?"
"Jste bystrý muž, strážníku."
"Jo, lidi to o mě říkaj. Ale nevim, proč jste tady?"
"Já…já, moje žena se zabila."
"A hrome, to je mi líto."
"Díky, byla to báječná osoba. Skvělá žena, ale nervově nevyrovnaná."
"To je mi opravdu moc líto, pane. Je to už dlouho?"
"Dnes v noci."
"Sakra, nevím co bych řek."
Muž přikývl.
"Pojďte sem ke mně." řekl strážníkovi. Ten jen polkl, a pak si s námahou vylezl na cimbuří.
"Odsud je výhled ještě lepší." řekl muž a strážník přikývl. Lidé pod nimi šuměly očekáváním.
"Podívejte se na ně, čekají, že skočíte. Chcete to těm hajzlům splnit?" řekl Gustav a ukázal na dav obscénní gesto.
"Já, ne…jsem tak zoufalý."
"To chápu. Myslím, že vy nechcete skočit, pane. Že ne? Pojďte, slezeme spolu dolů a probereme to." Strážník natáhl muži ruku a čekal. Muži se zaleskly oči. Slzami.
"Víte proč se zabila?" zeptal se strážníka, "nemohla se rozhodnout."
"Pane?"
"Jmenovala se Helga, moje žena, a ona se zamilovala do dalšího muže, řekla mi to."
Gustav polkl a muž pokračoval.
"Nemohla se rozhodnout, mezi mnou a nějakým strážníkem Gustavem, co hlídá u radnice."
Muž najednou popadl strážníka za ruku a sevřel ji ocelovým stiskem.
"A tak se zabila. Večer."
"N-ne…" zamumlal Gustav. Pokusil se vytrhnout muži ze sevření, ale nešlo to.
"Zemřela kvůli nám." zašeptal muž a kamenným pohledem hleděl strážníkovi do obličeje.
"Byla pro mě všechno."
Pak udělal krok do prázdna. A strážník i muž padali, za křiku davu, vstříc kamenné dlažbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 16. března 2008 v 17:16 | Reagovat

Good o.O A Itachi... Toho je mi líto, slaďouše ;) xD Jestli půjde čichat ke kytičkám zespoda, zamávám mu a aspoň zaleju, ať se mu na hrobě zelená...

2 Nymonyrya Nymonyrya | E-mail | Web | 30. června 2008 v 13:17 | Reagovat

Zaujimavy napad, prijemne sa to citalo. Dokonca nebolo od zaciatku jasne ako to dopadne, preco si vlastne dal zavolat prave straznika atd., lebo ako som si vsimla vacsina poviedok co som nasla na nete mala uz od ujasnenia pointy ujasneny aj koniec, cim sa citanie stavalo nudnejsim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama