William Valentine, část druhá

18. července 2008 v 0:17 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Opět se ulicí rozlehl zvuk koňských kopyt, tentokrát měly jiné kování než ty armádní. Nebylo by na tom nic divného, městem jezdí spousta koní, ale žádní nejezdí tryskem. Zpoza rohu se vynořilo pět jezdců, ale se šesti koňmi. Jeden byl bez jezdce. Ze stínů budov k ním vyběhl nějaký muž. Bylo to jen několik metrů přede mnou. Jezdci sotva stačili zastavit koně, málem ho zajeli. Něco jim spěšně řekl a potom, k mému překvapení, ukázal prstem na mě. Mělo mě to napadnout, ten chlap byl práskač. Slyšel nás v té hospodě a běžel to nahlásit. Hajzl.
Ti jezdci na mě pohlédli a hned kopli koně do slabin a rozjeli se na mě. Stačil jsem si akorát šáhnout za záda pro dýku, než se kolem mě prohnal první kůň. Tomu jsem ještě stačil uskočit, ale druhý do mě narazil a shodil na zem. No, a než jsem se stačil zvednout, tak jsem dostal kopytem do hlavy. A to byl konec. Poslední co si pamatuji, byla sprška krve, co mi vycákla ze spánku a smích jednoho z těch mužů. Byl to takový zákeřný, procítěný, hlubokým hlasem vyřčený smích. Pamatuji si, že jsem měl chuť toho chlapa zabít. Ale té možnosti se mi nedostalo. Před očima se mi udělalo černo, ještě jsem si stačil uvědomit, že mám ještě práci, a že si nemůžu dovolit omdlít, a pak jsem ztratil vědomí. Sakra.
Probuzení bolelo. První co jsem si uvědomil bylo nesnesitelné třeštění hlavy a to mě naprosto probralo. Namáhavě jsem otevřel oči. Tedy spíš oko. Levé jsem měl zalepené krví a nemohl jsem ho rozlepit. Trvalo pár vteřin, než jsem si uvědomil, co se děje. A i pak mi to docházelo velmi pomalu. Seděl jsem na koni, tedy spíš ležel a někdo mě přidržoval, měl jsem svázané ruce a moje nohy byli připoutané ke koni. A někdo mě zbavil všech zbraní. V mysli mi naskočily obrazy zničené hospody, mrtvé kočky, Trudi a Berta, toho hajzla práskačskýho, koní jak se na mě řítí a nakonec kopyta, co mi rozseklo hlavu. Ah. A jako na zavolanou mi v ní zapulzovalo bolestí, abych si uvědomil, že s tím mám něco dělat, nebo mi to bude osudné. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Hajzlové, ani se mě neobtěžovali trochu ošetřit. Což znamenalo, že se mnou nejedou jen na obyčejnou projížďku. Tím jedním použitelným okem jsem prohlédl okolí. Byli jsme na předměstí, mířili jsme z města ven. Takže mě asi vezli na nějaké skryté popraviště za městem. Budou mě vyslýchat, a pak mě popraví. Sakra. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí, abych zjistil kde přesně jsme. K bránám nám zbývalo asi tak čtvrt hodiny jízdy. Musel jsem začít jednat. Chtěl jsem začít nějakou hláškou, která by je překvapila a zaskočila zároveň, ale když jsem se v tom sedle narovnal, tak ze mě vyšlo jen: "Heeeej!"
Ale zabralo to. Ti chlapi sebou trhli a během několika vteřin jsem měl u krku tři čepele a jeden hrot šípu.
"Jestli nechceš dostat další nakládačku, tak drž zobák. A žádný kraviny!" dostalo se mi rázného varování.
Takže mě potřebovali živého, prozatím, nevěděl jsem proč, ale mohl jsem to využít. Na řadu přišla taktika otravného zajatce.
"Hej, sice nevím kdo jste, ale líbí se mi váš kabát." řekl jsem a koukal jsem na chlapa, co vypadal, že tady velí. Můj kabát s kápí mi pěkně potrhali a ten jeho vypadal opravdu pěkně.
"Drž hubu, sem říkal." odsekl.
"Opravdu pěkný kabát, vypadá draze, nebo jste ho někomu ukradl?" pokračoval jsem.
Ten velitel pokynul jednomu z chlapů a ten mi vrazil jednu pěstí. Bolelo to. Odplivl jsem krev a jazykem zjistil, že se mi kýve jeden zub.
"Hej, to si nemusel, já ti jen chválím ten kabát. Bude paráda ho nosit."
Chlápek mi vrazil ještě jednu a já ho pomalu začínal nesnášet.
"Mu přeskočilo." zaslechl jsem.
"Mě se jen líbí ten kabát. Hele, kam jedeme? Myslím, že sídlo Greyových je někde jinde, ne?"
Když jsem vyslovil jméno klanu, tak sebou trhli. Velitel otočil koně a popadl mě pod krkem.
"Říkal sem, že něco víš. My to z tebe dostaneme, neboj. Budeš mít příležitost mluvit. Teď ale drž hubu, ty hajzle, nebo ti na místě useknu ruku, slyšíš?" Pán byl drsňák. Vypadalo to, že taktika otravného zajatce nezabrala. Navíc jsem měl rád obě svoje ruce a tak jsem přikývl. Můj čas měl teprve přijít.
Dojeli jsme k bráně, velitel kývl na stráž a ta nám bez problémů otevřela. Lhostejně na mě koukali a přísahal bych, že jeden se i pousmál. Podplacení hajzlové. Ty klany měli větší moc, než jsem myslel.
Jeli jsme asi dalších pět minut, než jsme zastavili u jednoho zchátralého domku v takovém malém hájku. Měsíc to všechno nádherně osvětloval, takže jsem měl přehled. Vítr foukal a vířil listí. Řekl bych, že za dne to muselo vypadat takřka idylicky, zchátralý kamenný domek, obklopený břízami a jasany a někde poblíž asi tekla říčka, protože jsem slyšel zurčení vody. Zahrada musela být kdysi upravená, ale teď se ty tulipány ztráceli mezi kopřivami a bodláčím. Kdybych mohl, tak bych si to namaloval. Ale ve vzduchu byla cítit krev.
Z domu vyšli další čtyři chlapi. Vzali koně a někam je odvedli. Mě surově stáhli na zem a pak mě odtáhli za dům, kde byla rozrytá hlína. Srazili mě k zemi, rozvázali a pak se všichni shromáždili kolem mě. Velitel mě kopl do břicha a ještě na mě plivl. Toho chlapa už jsem měl plné zuby.
"Řekni mi kdo seš." zeptal se mě. Jeden z mužů mu podal jezdecký bič.
"Buď budeš mluvit dobrovolně, nebo to z tebe dostanu jinak. Pro koho pracuješ?"
"Nezáleží na tom, pro koho pracuji. Důležité je to, že ten kabát bude brzo můj." odpověděl jsem a on mě švihl bičem. Bolelo to jako čert. Ale zatnul jsem zuby a pousmál jsem se.
Zasloužil jsem si za to další švihnutí.
"Proč si tam čmuchal?" ptal se dál a třískal mě tím bičem. Očividně mu to dělalo radost. Ale mě už to nebavilo. Bylo na čase začít jednat.
"Kopej." řekl mi, "Vykopej si hrob, ty kryso. Proč bysme se s tím měli sr@t my? Stejně chcípneš." A hodili mi lopatu. To si ze mě snad dělali srandu. Dali nejlepšímu šermířovi ve městě do ruky zbraň. Tyhle chlapi byli opravdu nějaký paka.
"Vy," řekl jsem, "Vy vůbec neumíte vyslýchat. Celý tohle divadlo stálo za nic. Styďte se." Mezitím jsem si je spočítal. Devět mužů, pět samostřílů, dva meče, sekyra, dýka a bič. Proti mně a lopatě. Bylo to nespravedlivé, byl jsem ve výhodě.
"Drž hubu, nebo řekni cos tam chtěl!" okřikl mě velitel a napřáhl se opět k ráně.
"Tebe jediného nezabiji hned. Pamatuj si to." informoval jsem ještě velitele.
Ten máchl bičem, nastavil jsem do rány lopatu a vyrazil mu ho z ruky.
"Tak a dost." řekl jsem. Měl jsem asi dvacet čtyři možností, jak je zabít. Rozhodl jsem se pro ten nejsnadnější.
Lopatou jsem praštil velitele po bradě, a ten odplachtil k zemi. Než stačili ostatní zareagovat, tak jsem skočil k prvnímu s kuší a zlomil mu vaz, chopil se jeho samostřílu a prostřelil krk dalšímu. Jeden po mě vystřelil. Schoval jsem se za mrtvolu a pak ji po něm hodil. V tu ránu byl u mě jeden s mečem. Sekl do strany a já sotva uskočil. Za mnou se objevil ten se sekyrou. Napřáhl se nad hlavu, ale já udělal rychlý kotoul a vrazil mu jednu do žaludku, načež jsem mu jeho sekyru zabodl do zad. Ti s kuší nemohli střílet, protože jsem se neustále schovával za jejich druhy. Dalším kotoulem jsem se dostal k veliteli, ležícím bezvládně na zemi, a půjčil si jeho dýku. Odrazil jsem s ní útok toho s mečem a zabodl mu ji mezi žebra. Opět jsem jeho tělo využil jako štít a zabránil tak dalším šípům, aby mě proděravěli. Byl tu ještě jeden s mečem. Zařval a máchal mi s ním před obličejem. Využil jsem mezery v jeho obraně a prokopl mu koleno. Skácel se k zemi a já mezitím mrštil dýku po jednom s kuší. Zasáhl jsem ho do krku a on padnul k zemi. Ten s mečem se nějakým způsobem dostal na nohu a sekl mi pár milimetrů před obličejem. Popadl jsem druhý meč a sekl jsem mu po krku, ještě to stačil odrazit, ale pak jsem mečem opsal oblouk a vyrazil mu ten jeho. Bodl jsem ho do srdce a uhnul dvěma šípům. Uskočil jsem na stranu a mečem odrazil další šíp. Jo, v tomhle jsem byl dobrej. Skočil jsem k jedné mrtvole a vyrval jí z rukou kuš. Sestřelil jsem dalšího, ale už tam nebyly další šípy pro ostatní. Ale poblíž byla lopata. Vyskočil jsem na nohy a popadl jí, ten poslední na mě ještě vystřelil, ale šíp jsem odrazil lopatou. Máchl jsem s ní a rozřízl mu hrdlo.
Lehl jsem si na zem a snažil se popadnout dech. Tohle bylo moc i na mě. Zíral jsem do tmy a poslouchal tlukot mého srdce, který mi naplňoval uši. Nemám rád tyhle věci. Ideální pro mě je, když během úkolu zemře jen ten kdo měl. Nemám rád zbytečné jatka. Ale stalo se. Nebyla jiná možnost. Bolelo mě celé tělo. Utrhl jsem kus látky z oblečení jednoho chlapa a zavázal jsem si s ní hlavu. A stejně tak i jiná zranění. S námahou jsem se dostal na nohy. Došel jsem k jedné mrtvole a z krku jí vytáhl dýku, pak jsem došel k tomu co velel a profackoval ho. Když mě uviděl, tak se prudce posadil a hledal ostatní. Pohled na to, co jsem s nimi udělal ho mírně řečeno zaskočil. Chvíli jen tak nevěřícně zíral, načež se pozvracel. Nedivil jsem se mu.
Ti lidé, co mě měli možnost poznat trochu lépe, říkali, že nemám city. Divili se, děsilo je to, báli se mě. Nevěděl jsem, co na to říct. Já mám city. Jen, jak bych to řekl, mé city jsou velmi skryté pod povrchem. Nedávám je najevo, jsem kamenná tvář. Tak mě to učili. A to lidi vede k přesvědčení, že žádné city nemám. A když se je snažím přesvědčit o opaku, tak mi nevěří a říkají, že to hraji. Pro ně jsem člověk bez citů. Proto mě pohled na hromadu mrtvých těl nijak neznepokojoval. Navenek. Ale uvnitř…
Ten velitel se na mě koukal s hrůzou v očích, vypadal, že chce utéct, ale nemohl se hnout.
"Vypadá to, že se role obrátili." řekl jsem.
"K-kdo jsi?" zašeptal.
"Jmenuji se William Valentine. A ty teď budeš mluvit."
"C-co chceš vědět?" ptal se vystrašeně.
"Všechno. Začneme tvým jménem. Já se představil, teď si na řadě ty."
"J-já jsem Sal Paradise."
"Dobře Sale, dobře. Teď mi řekni všechno od začátku. Proč klan Greyů nechal vyvraždit tu hospodu?"
"Byl…" začal, ale já ho přerušil. Trochu mě tlačil čas.
"Poslyš, řekneš mi to všechno za jízdy. Pospícháme. Když budeš spolupracovat, tak ti neuseknu ruku. Pro začátek." Popadl jsem ho za rameno a dostrkal ke koním. Tam jsem v pytli objevil své zbraně. Nepoškozené a všechny. Bylo to, jako bych se shledal po dlouhé době se ztracenými dětmi. Chyběli mi. Nasedli jsme a jeli zpátky. Sal nevypadal, že by chtěl dělat blbosti, ale stejně jsem na něj radši mířil kuší.
"Mluv." poručil jsem mu.
Sal nervózně kývl a spustil.
"Asi před čtyřma rokama, když ještě zuřila ta válka mezi klanana…"
"Co to s tímhle má společného?" řekl jsem, i když jsem chápal, že Sal chtěl jen získat čas navíc.
"Všechno. No, asi v tý době, kdy sme my, teda klan Greyů válčil s klanem Ironsů a v té době došlo ke smrti dcery Benjamina Greye, neboli klanového vůdce…"
"Jo," přerušil jsem ho, "Něco si pamatuji. Myslím, že byla zavražděna, ne?"
"Ano, Yvonne Greyová. Byla ještě mladá, tak šestnáct jí bylo. Někdo přepadl její kočár a zabil ji. Ihned, co jí pochoval, Benjamin Grey přísahal pomstu. Ale měl malý problém. Nikdo nevěděl, kdo to udělal. Samozřejmě, že hlavní podezření padlo na klan Greyů, konkrétně na Martina Tama, prvního muže klanového vůdce. Ten ale všechno popřel, Tama schoval a odmítal nám ho vydat. Tak válka pokračovala a Grey hledal kohokoliv, koho mohl potrestat za smrt Yvonne. Ale Tama nikdy nedostihl."
Blížili jsme se k bráně a já Salovi přikázal, ať je zticha. Věděl jsem, že připomínat mu, ať nedělá kraviny bylo zbytečné. Stráž otevřela bránu a překvapivě na nás hleděla. Obzvlášť na mě. Podplacení hajzlové. Kdybych nepospíchal, tak bych jim ukázal. Rychle jsme projeli a nedali jim tak možnost klást otázky. Pobídl jsem Sala k vyprávění.
"Kde jsem to skončil?" pokračoval, "Jo, válka skončila, ale Grey nezapomněl, stále hledal. Jelikož měl pod palcem takřka většinu šlapek ve městě, využíval i je k získávání nějakých těch informací, no a nějak takhle Tama konečně našel. Nějakej jeho podžtaška se prokecnul a vyklopil tý šlapce, že zná Tama, a to nejdůležitější, že Tam občas vyleze ze skrejše a dojde se napít do baru U Jednooký vrány."
"V tu chvíli už byl prakticky váš." řek jsem.
"Jo, sledovali sme ten bar a když se ukázal…" řekl Sal.
"No jasně. Takže Benjamin Grey riskuje další válku klanů, jen pro pomstu." řekl jsem.
"Je to jeho rozhodnutí. Teď už je jen na Ironsovi, jestli nějak odpoví, nebo Tama odepíše jako… obchodní ztrátu." řekl Sal.
Po jeho slovech se mi rozhučelo v uších a rozbušilo srdce. Přestal jsem se ovládat. Střelil jsem ho kuší do ruky. Sal zařval bolestí a překvapením. Rozhlédl jsem se po okolí, ale ulice už naštěstí byli prázdné. Sal sténal a proklínal mě. Vytrhl jsem mu ten šíp z předloktí a jednu mu vrazil, aby ztichl.
"Ty hajzle jeden. Zabili jste tam další nevinný lidi. Pět nevinných lidí, co s tím možná neměli ani nic společného. Sale, ty si tomu velel?" ptal jsem se.
"Dostali jsme rozkaz." zakňučel Sal. "Měli sme ukázat, že s klanem Greyů si nikdo nemá zahrávat. Odstrašující příklad."¨
Měl jsem chuť a asi padesát možností jak ho zabít. Ale potřeboval jsem ho.
"A proč jste sestřelili tu kočku?" zeptal jsem se.
"Co? Tu starou prašivou příšeru? Stejně by dlouho nepřežila. Tak sem jí to urychlil. Jen mňoukla a bylo to." řekl.
"To si udělal ty?" ptal jsem se a musel jsem se držet, protože ta chuť ho prostě zabít a skoncovat s ním byla obrovská a dál rostla. Ale ještě jsem se držel.
Sal přikývl a v očích měl strach. A měl důvod. Zatnul jsem zuby a dál jsme jeli chvíli mlčky.
"A kam vůbec jedeme?" zeptal se mě Sal.
"Hádej." odpověděl jsem a ukázal na rozcestník, který ukazoval na jih. Do Jarních zahrad.
"To si děláš srandu, ne?" vyjekl Sal a asi doufal, že mu to potvrdím. Já jsem jen zakroutil hlavou a on na mě vytřeštil oči.
"Nemůžeš tam jen tak vjet. Nedostaneš se tam. Co chceš vůbec dělat? Dneska to nepůjde…"
Sal už mě začínal zase štvát. Tak se mu zase jednu vrazil, aby se mi ulevilo.
"To víš, že můžeme. Uděláme si jednu malou zastávku a pak tě hodím domů." odpověděl jsem mu. Byl tak šokovaný, že ani nepromluvil.
Jak jsem řekl, zastavili jsme se u Chrámu Světla, ne však toho, kde byli schovány ty těla. V tomhle jsem měl schované něco já. Shodil jsem Sala z koně a odtlačil ho k budově. Tam, v keři u mohutného buku na mě čekala, přesně jak jsem si ji připravil, klec s poštovním holubem. Srazil jsem Sala na zem a na kousek pergamenu naškrábal kusem uhlíku vzkaz.
"Co to, sakra, děláš? Co si tam napsal?" ptal se Sal.
"To se brzo dozvíš. Bude to překvapení." řekl jsem a vypustil holuba se vzkazem. Zatřepotal křídly a zmizel ve tmě. V mracích na obloze začalo hřmít. Tak to by bylo, pomyslel jsem si. Už mě zbývá vyřešit jen jedna věc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | 23. září 2008 v 11:01 | Reagovat

Hustý! Nejlepší je scéna, jak všechny přepere jenom s lopatou. To jsi fakt dobře vymyslel :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama