William Valentine, část třetí

18. července 2008 v 0:18 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Popadl jsem Sala a posadil ho na koně. Důrazně jsem mu přikázal, aby byl zticha. Potřeboval jsem se koncentrovat. Než jsme dojeli do Jarních zahrad. Byla to luxusní čtvrť plná vil, měšťanských domků a jednoho letohrádku. Letohrádku klanu Greyů. Nebe hřmělo a mi jsme dojeli k bráně. Stály tam dva strážní. Jakmile zahlédli Sala tak se zamračili.
"Co tady děláš? Nevíš, co je dneska za večer? A kdo je tohle?" ptali se.
Sal se na mě podíval a zatvářil se sklesle. Věděl, co bude následovat. Protože, teď přišla ta zlá část. Ani jsem nepočítal, kolika způsoby tu stráž můžu zabít, bylo jich mnoho.
A tak jsem z koně jednoho kopl do brady a než druhý stačil zareagovat, tak jsem ho probodl mečem, který jsem měl schovaný pod pláštěm za zády. Seskočil jsem z koně a dopadl na druhého. Meč jsem mu zasekl do hrudi. Odtáhl jsem jejich těla na stranu a sundal si kabát. Akorát by mi překážel.
"Hej Sale, málem bych zapomněl. Sundej kabát a hoď mi ho na koně, ať se nezašpiní. Dál už půjdeme pěšky." řekl jsem.
Sal zakňučel a sundal ho.
"No tak, buď chlap a řekni mi co se tu dneska děje. Co je dneska za večer?" ptal jsem se ho.
"Dneska je schůze klanu. Sjeli se sem všichni důležití z celého království. Prakticky celý klan." odpověděl mi s pokleslou hlavou.
"Tím líp." řekl jsem a uvázal koně. "A kolik lidí myslíš, že tady bude?"
"Nevím, mnoho. Tak kolem stovky. Nemáš v plánu je pozabíjet všechny, ne?"
"Uvidíme." odpověděl jsem.
Nevím jak si asi představujete nájemného vraha v akci, ale myslím, že to nebude tak, jak jsme ten večer procházeli letohrádkem Greyů. Žádné skrývání ve stínech jak by se slušelo. Šli jsme osvětlenými chodbami přímo a suverénně dál. Jako bych nebyl na nepřátelském území, ale někde na procházce. Kdykoliv jsme někoho potkali, tak jsem ho na místě zlikvidoval. Vrhací dýkou, rychlým švihnutí meče, nebo občas kuší, když jsem ji sebral těm mrtvým. Vím, že tohle zní zřejmě naprosto strašně a morbidně, ale to jsem prostě já.
Vítejte v mém světě.
Sal vedle mě šel, naprosto smířený s tím co se děje a jen poslouchal mé rozkazy. Takhle vypadá zlomený člověk. Až mi ho bylo líto. Dneska toho zažil až moc. Ale už se blížil konec.
Dvacet sedm mužů a jedna žena padli, než jsem se dostal tam, kam jsem chtěl. Masakr v Jarních zahradách, tak tomu, myslím lidé potom říkali. Ale znáte je, občas si to lidi přibarvují. Ale v tomhle případě ne. Byli to přesně takové jatka, jak říkali.
Sal ukázal na jedny dveře. "Tady to je."
"Neříkal si, že tu bude tak stovka mužů?" zeptal jsem se.
"Doufal sem, že tě to zastraší."
"Hlupáku. Jdi první." Otevřel jsem dveře a strčil Sala dovnitř. Bleskově jsem přepočítal počet lidí, co na nás šokovaně hleděli. Pět v křeslech a dalších deset okolo nich. Na nic jsem nečekal a skočil po prvním z nich. Podřízl jsem ho a sebral mu opakovací kuši. Několika přesnými údery jsem skolil pět z nich, aniž by kdokoliv stačil zareagovat. Po dalším jsem hodil dýku a ukryl se za jedním křeslem. Na chvíli. Pak jsem se kotoulem dostal za druhé a z úkrytu postřílel další dva. Znovu jsem hodil dýku, ale ta zasáhla jen kuši toho posledního. Přiběhl jsem k němu a omráčil ho. Dost už bylo dnes zabíjení. Alespoň pro mě.
Pět sedících mužů na mě jen šokovaně zíralo. Namířil jsem na ně kuší a zazubil se. Chtěl jsem, aby roztály ledy.
"Pokud máte nějaké zbraně, tak vám doporučuji je odhodit. Bude to pro vás nejlepší."
Jeden z nich se podíval na Sala a zaklel.
"Ty idiote, co si to sem přivedl?" řekl a roztříštil mu sklenici o obličej. Chudák Sal padnul k zemi a naříkal. Popadl jsem toho chlapa za rameno a shodil ho zpátky do křesla. "Předpokládám, že vy budete Benjamin Grey." řekl jsem, "Nehněvejte se na Sala, dělal jen to co musel." Benjamin Grey mě probodl arogantním pohledem. Byl to chlapík tak kolem šedesátky, vyhublý, ale zamlada musel být statný. Vrásčitý obličej byl ztělesněná arogance. A v těch šedých očích (šedá byla asi opravdu jeho barva, protože kromě šedin ve vlasech měl šedý knír a navlečený byl v šedém hábitu.) jsem zahlédl jiskru člověka, co si myslí, že dokáže všechno. Neříká se mi to snadno, ale myslím, že já jí mám taky…
"Kdo jste, pane?" zeptal se mě, "Poslal vás Irons?"
"Na tom nezáleží, ale budeme předpokládat, že ano. Nesejde na tom." odpověděl jsem mu.
"Myslíte? Můžu vám dát desetkrát tolik co on vám nasliboval." řekl.
"Nemusíte mi to věřit, ale tohle nedělám za peníze. Tedy, dostanu je za to, ale spíš to dělám z morálních důvodů."
Grey se rozhlédl okolo po těch mrtvých tělech všude.
"Z morálních důvodů?"
"Hned vám to vysvětlím." řekl jsem a pak jsem popadnul jednoho z nich za rameno a vyhodil ho z křesla. Vystrašeně zůstal ležet na zemi. Posadil jsem se a natáhl nohy. Byl to dlouhý den.
"Poprosím vás všechny, aby jste zůstali v klidu sedět… a ležet a nedělali žádné kraviny, můžu vám slíbit, že by jste byli mrtví během několika vteřin. A to bych nechtěl, dokud si nevyslechnete jeden příběh, co vám chci říct." řekl jsem a napil se nějaké whisky co tam měli na stole.
"Jak bych začal? Asi od úplného začátku, ne? Povím vám příběh o jedné ženě. Jmenovala se Karen. Narodila se tady ve městě a žila tady ve městě. Už od dětství to měla pěkně těžké. Narodila se v chudé rodině, plné alkoholiků a zkrachovanců vůbec. Se svým otcem měla, inu, zvláštní vztah. Pro vaši představu asi takový, že jí každou noc před spaním vyhrožoval smrtí, jestli ostatním prozradí, že s ní spí. Ano, její vlastní otec. Ona samozřejmě mlčela a dál to snášela. Dokud její otec nevyvolal hospodskou rvačku a nenechal se podříznout střepem. Rodinu neměl kdo živit a tak se Karen stala prostitutkou. A to jí ani nebylo čtrnáct. Pět let pracovala na ulici a vydělávala si na život. Muži jí mlátili, neplatili ji a dělali jiné strašné věci. A Karen to všechno snášela. Jednoho dne, však do života téhle nebohé dívky vstoupilo světlo. Seznámila se s Sarah. S dívkou jako ona, co měla podobnou minulost a stejný osud jako ona. Staly se z nich kamarádky, přítelkyně, byly si vzájemnou oporou. Podporovaly se, svěřovaly si všechna tajemství, sdílely své sny a naděje. Sdílely spolu i lože. Stala se z nich jedna duše. Jejich vzájemná láska byla nekonečná…"
"Už dost!" přerušil mě Benjamin Grey, "Jak se opovažuješ znesvětit vzduch co dýchám takovými perverznostmi. Takovou špinavostí. Jako by mě měl zajímat osud nějaké špinavé kur…"
Nestačil to doříct, neboť mu moje pěst zlomila nosní přepážku. Vykřikl a plival krev. Ani nevěděl jak moc mě naštval. Popadl jsem meč a zabodl mu ho skrz chodidlo do podlahy.
Zařval bolestí.
"Držte hubu, pane Greyi." řekl jsem a znovu si lokl whisky. On ztišil svůj nářek na tiché sténání a vystrašeně mě pozoroval.
"Mělo by vás to zajímat opravdu hodně," pokračoval jsem, "Karen byla poctivá holka. Neměla pletky se zákonem, nemotala se do zločineckých věcí. Hleděla si svých věcí a nikomu nikdy neublížila. Ona byla prakticky anděl. Každý den, když jí skončila práce, tak se scházela se Sarah pod jedním tmavým přístřeškem vedle hospody U Jednooký vrány. Říká vám to něco? Mělo by. Tyhle dvě se nikdy nepletly do věcí kolem klanů. Držely se stranou. Ale ty vaše malicherné války mezi klany ničí všechno. Vtahují lidi dovnitř. Zabíjejí všechny a ničí rodiny. A jednu rodinu jste zničili i včera. Karen seděla pod přístřeškem a čekala na Sarah, která se zpozdila. Když tu přijeli vaši muži a vyvraždili celou hospodu. Rozstříleli ji na kusy. A tady přicházíš na řadu ty, Sale."
Sal se na mě překvapeně podíval. Obličej měl bledý a pořezaný od skla.
"Ty, Sale, jsi nejen idiot, ale i zvrácený sadista. Karen by jste nezasáhli, nebyli jste v tom správném úhlu. Stalo se to, když jsi střílel po té kočce. To byl ten okamžik. Když si chtěl zabít toho bezbranného tvora, tak si zasáhl i Karen. Zabil jsi dva nevinné v jeden moment."
"N-ne…" koktal Sal.
"Ale ano. Sarah byla první na místě činu. Viděla poslední okamžiky života té, kterou milovala. Která pro ni byla vším. A tohle všechno, je jen vaše vina. Vy ničíte životy a rozvracíte rodiny. Je na čase za to zaplatit." Nastalo ticho.
"Sarah! Už můžeš." křikl jsem.
Ze dveří vyšla žena oblečená v černém. Šla vyrovnanou chůzí plnou odhodlání. Na tohle čekala. Vstal jsem a naposledy jsem se podíval na klan Greyů. Podal jsem jí opakovací kuši a kývl hlavou. To co následovalo už jsem vidět nemusel. Procházel jsem chodbami panství a slyšel jejich křik, její chraplavé kletby a zvuk kuše v akci. A nakonec jsem už neslyšel nic.
Vyšel jsem ven, oblékl jsem si Salův kabát a nasedl na koně. Tahle noc pro mě skončila.
Na zem právě dopadaly první dešťové kapky smívající špínu velkoměsta a jeho pach.
Na chvíli bude zase lépe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám nový vzhled stránky?

Ano
Ne

Komentáře

1 Vevi Vevi | Web | 18. července 2008 v 0:23 | Reagovat

..:: fain bloček :-) ::..

2 Galeana Galeana | Web | 20. července 2008 v 11:40 | Reagovat

Ani nemám moc co dodat. Prostě dokonalé a krásné, ale abych jen nechválila, tak ten konec je asi nejslabší částí příběhu...ale i tak je hezkej...

3 Olča Olča | 23. září 2008 v 11:09 | Reagovat

Super! Máš zajímavý styl psaní. Píšeš hodně krátkých vět, ale dobře se to čte. Jenom pozor na pravopisné chyby, pár jich tam je. Ale jinak moc, moc super.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama