Stříbrný klíč, část druhá

17. srpna 2008 v 10:00 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Tak už máte rozehřívací část za sebou? Ano, to byl jenom začátek...Oril se teprve rozjíždí...
Cesta proběhla v pořádku. Tedy, chci říct, že cestou slyšeli podezřelé zvuky, zahlédli stopy zlých zelených příšerek, ale žádnou z nich neviděli. A tak, asi za tři hodiny, po cestě temným jehličnatým lesem, pomalu stoupajícím na vrcholy hor, se naše skupinka dobrodruhů, jedoucích za absolutního ticha, občas proloženého Orilovým pokusem o konverzaci, či prostou nadávkou nebo lichotkou Deborah, konečně, po téhle neuvěřitelně dlouhé větě a cestě, dostala tak kam chtěla. K velké kamenné věži. Tam sídlil onen čaroděj. Tu věž si představte jako takovou tu věž co je v šachách. Šedé barvy. Pětipatrovou s malým oknem v každém patře. Jo? No, a když Oril a Deborah přijeli k té věži, tak v tu ránu to kolem nich v lese zašustilo a zaútočilo na ně tak kolem dvou tuctů skřetů. Asi si dokážete představit to překvapení. Deborah zaječela, Oril zaklel, skřeti křičeli a pustili se do sebe. Oril kopnul koně do slabin a rozjel se do nich. Asi tak tři rozdupal a dalším dvěma kůň rozkopl hlavu když se postavil na zadní. Deborah a její kůň se začaly točit dokola a odrážely skřety koňskými boky. Deb mezitím popadla luk a snažila se sestřelovat skřety. Celkem úspěšně. Oril tasil meč a skřetí hlavy začaly padat k zemi. Ale skřetů bylo moc a Oril zavelel k ústupu. Otočil koně a s jeho pomocí rozkopl bránu a s Deb vjeli dovnitř. Se skřety za zády. Z přízemí, plného brnění a podobných starožitností vyjeli po točitých schodech do prvního patra, kde seskočili z koně a schovali se za hromadu knih. Jo, abych to upřesnil, v prvním patře byla knihovna. No, knihovna, Byly tam sice nějaké police, ale ty byly přecpané a ty knihy, které se tam nevešly se jen tak válely na zemi. No a byly tam tak stovky knih. Dobře, přidám, tisíce.
"A pak, že čarodějové nejsou blázni." utrousil Oril, během sestřelování skřetů. Ti vyběhli nahoru a Oril a Deb museli místo luků popadnout meče a prosekávat se do druhého patra. V jednu chvíli pět skřetů dokázalo Orilovi vyrazit z ruky meč a ten musel popadnout knihu, obzvlášť tlustou knihu, "Zvyky a tradice elfů a půl-elfů" se jmenovala. S ní se mu podařilo rozdrtit hlavy asi tak tří skřetů, než vyběhl do dalšího patra.("Pero je občas opravdu silnější než meč.") Tam byla umístěna alchymistická dílna. Deb se obratně, až se Oril divil, probojovávala skřety dál a proplétala se mezi baňkami, láhvemi, nádržkami, hrncemi a podobně. Skřety to nezajímalo, porážely všechno k zemi a snažily se je zasáhnout. Oril mezitím stíhal číst nápisy na láhvích a díky svému vzdělání i občas věděl, co je co zač. A tak poznal, že ta hnědá láhev je žíravina a ta zelená láhev je hořlavina a ten plamen na ohništi to všechno završí. Hodil první láhev a pět skřetů začalo ječet a rozpouštět se, hodil druhou láhev a dalších pět skřetů začalo ječet a hodil hořící poleno na oněch pět skřetů k ječení přidalo i hoření. A jeden z nich vrazil do hrnce a ten vybouchl. Další pětice skřetů to odnesla a Orilovi začalo pískat v uších. Vyběhli s Deb do dalšího patra, tam se nacházela kuchyň a jídelna, kde čekali na zbytek skřetů za nimi. Jak byli překvapení, když za nimi vyběhl jeden skřet. I on vypadal zaskočeně. Rozhlédl se kolem sebe a když zjistil že je poslední, tak se dal na útěk, ale ne moc dlouhý. Orilova dýka ho dostihla během několika okamžiků. A bylo to za nimi.
Společně a s připravenými zbraněmi se dostali do čtvrtého patra, kde v křesle a se třemi rozečtenými knihami, seděl čaroděj.
Normálně jen tak. Jakoby se v jeho věži před chvílí nebojovalo, nekřičelo, hořlaviny neexplodovaly a v jeho pracovně teď nestáli dva zakrvácení, unavení a velmi zaskočení dobrodruhové.
"Pořád říkám, že čarodějové to nemají v hlavě v pořádku." řekl Oril.
"Sklapni." řekla Deborah.
"Hej, to je moje hláška." odpověděl jí.
Opatrně přišli blíž k čaroději. Oril nahlas zakuckal, ale žádné odezvy se nedočkali.
"Myslíš, že je mrtvej?" zeptala se.
"Ne, těká očima." řekl Oril.
Jo, ten čaroděj, představte si typického čaroděje, starý, bílý plnovous, oblečený v hábitu… tak nějak asi vypadal.
Oril si netrpělivě povzdychl a šťouchl do něj. Čaroděj nadskočil, ty dva taky, venku se setmělo a chvíli to vypadalo, že to je konec.
Ale to by byl pěkně nudnej příběh, takže čaroděj je v leknutí neseškvařil a místo toho se na ně dlouze zadíval a všimnul si knihy, kterou měl Oril pořád v ruce.
"Ó, zvyky a tradice, tu jsem tuhle hledal. Podej mi ji, chlapče." řekl hlasem, podobným hadímu zasyčení. Oril mu jí hodil a kývl na Deb.
"Pane čaroději," ozvala se a když viděla, že je čaroděj opět ignoruje, tak přidala na hlasitosti, "Pane čaroději, potřebujeme vaší pomoc. Jsem z vesnice Listová díra a… chci vědět, jestli… jestli jste můj otec."
Kdyby se Oril zrovna něčeho napil, tak by to teď vyprsknul, ale bez toho mu zbývalo jen vykřiknout: "COŽE?!"
Čaroděj se na ni překvapeně podíval. Oril myslel, že ho jebne. Popadl jí za ruku a vzpouzející se ji odtáhl stranou.
"Co to sakra meleš? Ta vykopávka, že by byla tvůj otec?"
"Já to slyšel," ozval se čaroděj.
"J-já nevím, kdo je můj otec, tak ho hledám. A vůbec, co se do toho pleteš. Nestarej se."
"Ty huso, jak tě vůbec napadlo, že tenhle stařík je tvůj otec? Ty nevíš…"
"Hele, před jednadvaceti lety to bylo naposledy co čaroděj navštívil naši vesnici, no a devět měsíců od toho jsem se narodila a nevím kdo je můj otec. Tak sem myslela…"
"Ty krávo. Copak nevíš, že čarodějové nemůžou mít děti? Jsou neplodní."
"Co?"
"Slyšelas. To vás neučili? Jsou neplodní. Žádné děti. Sakra. Přestaň zdržovat a zeptej se ho, na to, proč jsme tady."
"Ale já myslela, že jsem výjimečná." řekla a začala popotahovat.
Oril obrátil oči vsloup, tohle bylo přesně co tady scházelo. Ještě, že už měl nacvičené lichotky.
"Ale ty jsi výjimečná, viděl jsem jak si se snadno prosekala hordou skřetů, to jen tak někdo nedokáže. A navíc jsi výjimečně krásná."
Deb si otírala oči.
"Se zbraněmi mě naučil strejda, chodila sem k němu trénovat za školu, je to žoldák."
"Přesto to bylo výjimečné, o té kráse jsem se už zmínil?" řekl Oril a pomalu se jí jal objímat rameno.
"Jo, je to pěkně trapný." řekla Deb a odstrčila ho.
"Umíš nějaký kouzla?" zeptal se jí ještě Oril.
"Ne, o ničem nevím." odpověděla mu.
"Tak támhleten dědek opravdu není tvůj otec. A teď se ho běž zeptat na to, proč tady vlastně jsme."
Deborah se na něj zaškaredila a šla znovu šťouchnout do čaroděje.
"Pane čaroději, já jsem z Listové díry…"
"To už jsem slyšel." zasyčel.
"No…jo. Proč už nás nechráníte? Včera večer na nás zaútočili skřeti. Vy jste je nezastavil."
"Já- já nemůžu. Ztratil jsem svoje veškeré odhodlání, jsem ztělesněná apatie."
"Co to říkal?" zeptala se Deb Orila.
"Že se mu nechce nic dělat." řekl jí.
"Správně. Nic už nemá smysl, všechno je zbytečné, už mě čeká jen smrt."
"To nechápu, proč?"
"Nic už pro mě nemá smysl, nejsem nic, když mi vzali Gaenu."
"Co? Co vám vzali?"
"Gaenu. Bez ní nemůžu nic dělat. Bez ní jsem jen stařec s velkou prostatou."
"Ale, jak to? Kdo vám jí vzal?"
"To ti oškliví skřeti. Vloupali se mi do věže, a než jsem je stačil zahnat, tak mi zmizeli i Gaenou. Jsem slaboch."
"A co je to vůbec ta Gaena?" zeptal se Oril.
"Cože?" řekl čaroděj, "říkal jste, že mi Gaenu najdete?"
"N-ne…"
"To je výborné. To je skvělé. To by bylo naprosto báječné!" syčel nadšením čaroděj.
"A-ale já nic takového… neříkal." protestoval Oril.
Čaroděj vyskočil z křesla a prohledával různé zásuvky a poličky. Oril se s Deb na sebe zoufale dívali a nevěděli co dělat. Čaroděj se na ně obrátil, oči mu zářily štestím.
"Když mi přinesete Gaenu, tak opět můžu chránit vesnici. Tu díru." řekl rozhodně.
Oril chtěl něco namítnout, ale čaroděj otevřel jednu skříň, který byla nacpaná zlatem a cennostmi.
"A samozřejmě vás štědře odměním. Gaena pro mě znamená opravdu hodně."
"Kde jste to, kruci, vzal?" řekl ohromeně Oril.
"Ále, vedl jsem zajímavý život. Ale bez Gaeny…"
"Chápu, chápu," přerušil ho Oril, "pokusím se vám najít Gaenu. Sohlasím."
"Já vím."
"Ale já předtím nesouhlasil."
"Teď už ano."
Oril se podíval na Deb, která se snažila udržet smích.
"Ah. Drž klapačku." řekl jí.
"Nic neříkám."
"Pojedeš zpátky do vesnice a řekneš jim, jaká je situace. Já zatím najdu tu věc."
"Ani náhodou, pojedu s tebou."
"Copak, zalíbilo se ti v mé společnosti?"
"Drž hubu. Ani náhodou."
"Tak koukej jet do tý vesnice, Deb, musejí se připravit."
"Ale…"
"Já to zvládnu, díky. Jeď."
"Ale…"
"Jeď už do hajzlu!"
Deb zabručela a s remcáním seběhla dolů, kde stále, pokorně čekali koně. Oril slyšel pobídnutí a odcválání pryč. Snad tam dojede, pomyslel si.
"Příjemná dívka. Vaše dcera?" zeptal se čaroděj.
"Ne. Nestarejte se. Říkal jste, že to ukradli skřeti."
"Ano, skřeti. Studoval jsem jejich chování a zvyky, takže možná vím, kde Gaena bude."
"To je dobře. Kde?"
"Skřeti jsou totiž naprosto blbí."
"To mi neříkáte žádnou novinku."
"Ano, mají ve zvyku všechnu nakradenou kořist donést do velké jeskyně, kde si ji potom rozdělí. Nejdříve si ji prohlédne Hlavní skřet, jejich vůdce, nebo náčelník, chcete li. Ten si vybere, co se mu líbí a zbytek se tam potom válí až do úplňku, kdy si skřeti kořist rozdělí mezi sebou."
"Fakt sou blbí."
"Takže vám stačí najít tu hlavní jeskyni a tam by měla být Gaena. Úplněk je až za deset dní, takže máte času dost."
"A jak ta Gayina…"
"Gaena."
"No, ta. Jak vůbec vypadá."
"Měl by jste jí poznat naprosto snadně. Je v dřevěné červeně lakované truhle, která je zapečetěná kouzlem, takže kolem ní září modrá aura."
"Dobře, dobře, tak si to shrneme. Mám najít skřetí hlavní jeskyni, která je nevím kde, a nejspíš bude plná skřetů, tam mám najít zářivě modrou krabici, vzít jí a vrátit se sem. To je kurevsky nemožný."
Čaroděj se poškrábal na bradě a zamyšleně hleděl do stropu.
"Myslím, že vím, jak vám pomoci." řekl.
"Jo?" řekl nedůvěřivě Oril.
Čaroděj na něj namířil ruce a Orila obklopila zlatá záře, než pochopil co se děje, tak ho začalo pálit celé tělo a kůži jako by měl ve vařícím oleji. Spadl na zem a viděl, jak po schodech vybíhá Deborah a zírá na něj. Bolest postupně ustala, a zlatá záře zmizela tak rychle, jak se objevila. Oril ležel na studené zemi a zhluboka dýchal. Vůbec netušil, co se stalo. Obrátil se na čaroděje, který si spokojeně mnul bradu a přikyvoval si. Oril myslel, že z něj vymlátí duši. Vyskočil na nohy a napřáhl pěst, než si uvědomil, že je něco špatně. Byl nějaký malý. Najednou neměl svých typických metr osmdesát, ale byl skoro o půl metru menší. Dostal zlé tušení. Podíval se na své ruce. Byly naprosto jiné a hlavně zelené. Začala se ho zmocňovat panika. Čaroděj před něj postavil zrcadlo. Místo Orila půl-elfa, tam stál Oril skřet a ten zařval:
"CO TO KURVA?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | 23. září 2008 v 16:11 | Reagovat

Tak to je pecka :D Fakt povedený. "Bez ní jsem jen stařec s velkou prostatou." "Skřeti jsou totiž naprosto blbí." :D

2 Jezďa Jezďa | Web | 5. října 2008 v 0:03 | Reagovat

Olčo...koukám, že všude kam se kouknu je tvůj komentář... hele... díky... ale opravdu, tvoje chvála mě vytáhla z toho stavu hibernace, ve kterým se teď nacházím, nebudu nic slibovat, ale pokusím se tohle dopsat (alespoň na nějaké úrovni) a pokračovat. A opravdu ti děkuju, jsem rád, že se to někomu líbí. Já jdu zkusit zase psát...a vy... vy se mějte...

3 Olča Olča | E-mail | 5. října 2008 v 12:52 | Reagovat

Tak to jsem ráda :) Už se těším na další povídku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama