Stříbrný klíč, část první

16. srpna 2008 v 16:00 | Jakub Jezdinský |  Povídky
Zdravím všechny ze slunného Egypta.... ne kecám, sem doma a prší tady... omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsal... jestli vás to teda zajímá, ale jaksi to nešlo... neměl jsem čas a když jsem ho měl, tak jsem nemohl nic vymyslet...a tak jsem měl měsíc nucenou dovolenou... ale teď jsem zpět..snad. Sami poznáte, že následující povídka je tak trochu jiná... doufám, že se vám to bude líbit. Jo, a jinak je to na nějakou dobu poslední povídka s fantasy tématikou... potřebuju si od toho odpočinout...tak se teda mějte a bavte se. Jo a důležité upozornění, povídka, díky sprostým výrazům a explicitním scénám není vhodná pro čtenáře mladší 16, slovy šestnácti let. Opravdu! Vy starší máte štěstí a můžete v klidu číst... Enjoy.
Doba byla značně nejistá. Na severu se shromažďovaly vojska skřetů a jen hory je dělily od toho, aby dosáhly lidské říše. Královská armáda se připravovala k boji a válka byla na spadnutí. Zatím však byl jen čas malých šarvátek, průzkumných pozorování nepřítele, vyzvídání a přepadových akcí. Čas velkých bitev teprve přijde.
Skřetů bylo ohromné množství a poháněla je temná touha po krvi.
Lidé byli silní a sebejistí, skřety už porazili několikrát. Nebyl důvod, proč by tomu mělo být jinak.
Každý už jen čekal, kdy to všechno začne.
Tedy až na Orila Ballarda. Tomu to bylo, s prominutím, u prdele.
Pamatujete si doufám Orila Ballarda? Myslím, že už o něm byla někdy zmínka. Vysoký půl-elf, dlouhé černé vlasy, většinou oblečený ve stylovém, ale zanedbaném oblečení, obličej plný jizev a šrámů, jedno oko modré, druhé šedé, hrubián, nezdvořák, hajzl… a tak dále…
Tenhle Oril Ballard.
Jakožto lovce netvorů, ho práce zavedla k severním hranicím Království. Příšera už byla zlikvidována a Oril se s měšcem plným peněz vydal zase o dům dál. Přesněji, cesta ho zavedla do vesnice s poetickým názvem Listová díra. A protože už pár hodin nejedl, tak se statečně rozhodl, že vyzkouší místní kuchyni. Vesnice sestávala z asi dvaceti domků nalepených na sobe v jakémsi kruhu a ohraničené dřevěnou palisádou. Ze severu jí obklopovaly stromy a z jihu pole s pšenicí.
"To je fakt díra." zabručel Oril. Vesnice byla uzavřená a tak musel zabouchat na něco, co zřejmě byl pokus o městskou bránu, aby mu někdo otevřel. Oril vjel do vesnice a během chvíle byl obklopený tuctem mužů, co na něj mířili kopími.
"Sesedni z koně a polož své zbraně na zem." řekl jeden z nich.
"Hej, já se jedu jenom najíst." řekl Oril a seskočil ze sedla. Odhodil svůj meč, pár dýk a skládací luk spolu se šípy na zem, kde si je někdo vzal.
"Promiň cizinče, tohle je nebezpečná doba, nevíme, kdo by mohl být špeh, nebo tak. Svoje zbraně dostaneš zpět, až pojedeš dál." řekl ten nejstarší z nich. Oril se na chvíli zamyslel, ale nemohl v tom prohlášení najít žádnou logiku.
"Jak říkáte. Kde tady dostanu pivo?" řekl Oril a zacinkal měšcem. Ten starej ukázal na jeden z domů na návsi, na jeho verandě bylo pár stolů a jako jedinému se kouřilo z komína, jinak to jako hospoda moc nevypadalo.
Oril si povzdychl.
Hospodská ho posadila k nejčistšímu stolu a kmitala kolem něj. Byl jediný zákazník. Ze sudu mu natočila jedno teplé pivo a šla nad ohniště připravit obilné placky a kus sekané s cibulí a celerovou polévku. Jedno ze dvou jídel co vařila. To druhé bylo ryba a moře bylo odtamtud velmi daleko, takže Oril nepředpokládal, že by byla čerstvá. Hostinská se zpočátku Orila bála, jako ostatně většina venkovanů, které kdy potkal, ale když uviděla ten naditý měšec se zlaťáky, tak pookřála. Platící zákazník je platící zákazník. A ukázalo se, že je to pořádně ukecaná ženská.
"Pane, máte radši víc cibule, nebo míň?" snažila se navázat rozhovor.
"Víc." odpověděl Oril.
"Dobře, dobře. A co vás sem přivádí v těchto časech?"
"Práce."
"A čím se živíte? Pracujete pro armádu?"
"Ne, proč?"
"No víte, skřeti sou všude okolo a válka je na krku, tak sem si myslela, že třeba armáda…"
"Ne."
"Takže co tedy děláte? Jestli se můžu zeptat?"
"Už jste to dvakrát udělala. Jsem lovec příšer. Nevíte o nějaké v okolí?" ptal se Oril a potichu ještě zamrmlal: "Vás nepočítám…"
"Cože? Ne, ne. Příšery nás netrápí," mluvila hospodská, zatímco se jí za zády připalovala cibulka. "Ale kdybyste chtěl pokosit pár skřetů, tak bychom byli jedině rádi. Víte, začínají se tu zase pořádně rozlézat. A my nemůžeme nic dělat…"
Oril dělal, že poslouchá a mezitím v duchu přemýšlel, jak by co nejkrutěji dokázal tuhle ukecanou pindu zabít.
"Máme takovou dohodu s jedním čarodějem, který žije kousek odtud," pokračovala hospodská a ukázala někam k lesu, "Chránil nás před nima, ale teď najednou nic, včera večer nás napadli a měli sme co dělat, abychom je dostali. Nevíme proč najednou čaroděj nepomáhá. Někdo by se k němu měl vydat, ale všichni se bojí. Lesy jsou plný skřetů…"
"Zíííív." odpověděl Oril.
"Ah, ale vy už máte určitě hlad." řekla hospodská a na dřevěný talíř mu naložila kus nedovařené sekané, pár obilných placek, co byly ještě zelené a připálenou cibulku. A na účet podniku mu ještě přilila další korbel teplého piva.
"Děkuji." řekl s tím nejzářivějším ironickým úsměvem Oril.
"Vůbec nemáte zač, pane. Kdyby tak někdo pomohl nám. Někdo statečný, kdo by se vydal za čarodějem a zjistil jak se věci mají…"
"Fšichni byfme fi to pfáli." řekl s plnou pusou Oril.
"No jo, nějaký dobrodruh, co by nám, nebohým vesničanům pomohl, třeba jako v…"
"A dost." přerušil ji Oril a rychle jí zmáčknul tlakový bod na krku, takže hospodská upadla do bezvědomí. Oril se rozhlédl kolem aby se ujistil, že ho nikdo neviděl. Posadil ji do židle a hlavu opřel o stůl a dál se pustil do svého jídla.
"Půl-elf už se nemůže ani v klidu najíst." zabrblal.
Přidal si ještě jednu porci na účet podniku a nechal na stole pár zlaťáků. Byl čas vyrazit dál. Ale naštěstí, protože jinak by byl tenhle příběh nuda, ho upoutal rozruch na návsi.
Zvědavost mu přece jen nedala, a tak se nenápadně proplížil kolem shromážděného davu. Lidé se tam dohadovali a ukazovali na sebe, hlasitost jejich projevu nabývala na hlučnosti, takže bylo jasné, že se nemohli dohodnut. Uprostřed toho davu byla jedna dívka. Oril se ani nedivil, že si jí všiml, protože mu do oka vždycky padly nejdřív ty hezké ženy a pak až ostatní. No a ta dívka, mohlo jí být tak něco po dvaceti, hnědé vlasy, pěkná postava, vysoká tak akorát, pěkný obličej, teď rudý z křiku, a hlavně ty oči ve tvaru mandlí a hlavně neuvěřitelně zelené. Jako čerstvě posekaný trávník, když je po dešti. Orila překvapilo, kde se v něm vzalo tohle přirovnání a radši jí začal koukat na prsa. Nebyla to nejhezčí dívka co kdy viděl, nebyla to ani nejhezčí dívka, ale měla něco do sebe. No, a hlavně na všechny kolem sebe křičela:
"Já tam půjdu! Já tam půjdu!" Ale ostatní jako by ji neslyšeli a ignorovali ji.
"Pět chlapů můžeme postrádat na půl dne. Do večera budou zpátky."
"Ne když je skřeti dostanou! Nevíme co v tom lese je!"
"A co když je čaroděj mrtvý!"
"Já tam půjdu!"
"To právě musíme zjistit!"
"Myslete na děti!"
"Dva rychlí poslové to zvládnou za pár hodin. Dáme jim nejrychlejší koně."
"Já tam půjdu!"
"Neposílejte tam moje chlapce. Jsou to jediné co mám!"
"Pomyslel jste někdo na děti?!"
"Dvacet mužů to zvládne rychle. Poběží."
"Mě bolí nohy!"
"Já půjdu!"
"Myslete na děti!"
Oril se nadechl. Rozhodl se, že tuhle chvíli si vychutná.
"DRŽTE UŽ HUBY!!!" zařval zplna plic.
Lidé se šokovaně zarazili a s úlekem na něj pohlédli.
"Buďte zticha, vzbudíte hospodskou." pokračoval Oril. "Támhleta dívčina, zdravím, říká, že tam půjde. Proč jí neposloucháte?"
Žádná odpověď.
"No?"
"Je to nebezpečné a ona je ještě moc mladá."
"Nejsem, zvládnu to!" řekla dívka a když nekřičela, tam měl pěkný medový hlas.
"Nezvládneš. Nikdo neví, co se tam děje."
"Jsi blázen!"
"Ticho," řekl opět Oril, "hospodská, vzpomínáte? Když ta dívka říká, že to zvládne, tak jí věřte."
"Ale…"
"Pšt. Jestli to, tak klidně půjdu s ní. Pomůžu jí."
Zdálo se, že to vesničany zaujalo. Začali si mezi sebou špitat a dohadovat se.
Dívka se na Orila zaškaredila, ale v jejím pohledu bylo něco víc. Díky.
"A jak vám můžeme vůbec věřit?" ptaly se Orila vesničani.
"Nemůžete. Ale… no… dělám to nerad, ale aby jste věděli, že se vrátím… tak… vám tady nechám svůj měšec s penězi…."
Udivený šum projel davem.
"A mám je spočítaný. Takže žádný levoty!" Řekl a hodil měšec jednomu tlouštíkovi.
"Špeku, ručíš mi za ně. Jasný?" Tlouštík vystrašeně přikývl.
"Tak," pokračoval Oril, "a o co vůbec jde?"
Ukázalo se, že šlo o to samé, co mu říkala hospodská. Vesnice uzavřela dohodu s jedním čarodějem o ochraně, pár let to fungovalo bez problémů a vesnice vzkvétala, ale včera večer skřeti zaútočili a nikdo neví, proč čaroděj nezakročil. A Oril a ta dívka to teď musejí zjistit. Jo, mimochodem, ta dívka se jmenuje…
"Deborah." řekla a nepřestávala se na Orila mračit. Šli spolu k bráně a Oril pomyslel, že je nejvyšší čas na sblížení. Vrátili mu zbraně, dostal flašku pálenky jako díky a cítil se fajn.
"Pěkné. Budu ti říkat Deb."
"Jmenuju se Deborah. A nepotřebuju vaši pomoc."
"To říkaly všechny, holka. Tak, pověz mi proč tam chceš jít jako jediná dobrovolně."
"Co je vám po tom. Jak se vůbec jmenujete vy?"
"Oril Ballard. A než se začneš ptát, tak jsem půl-elf, a ne elf, proto mi rostou vousy a mám žluté zuby a tak uhrančivé oči."
"Jako by mě to zajímalo." odsekla a tvářila se trucovitě.
"Jen se nedělej, holka. To říkaly všechny." odpověděl a nasedl na připraveného koně. Deb, tedy Deborah udělala to samé, někdo jí podal luk a toulec s šípy a pás s krátkým mečem a třemi dýkami. Plus vak se zásobami. Rozloučili se s davem, Deborah zamáváním a Oril úšklebkem a zamračeným pohledem na toho tlouštíka s jeho penězi a vyjeli z vesnice. Objeli ji dokola k lesu. Tam doutnaly zbytky velkého ohniště, ve kterém Oril poznal zbytky skřetích kostí a brnění. Začal mít špatné tušení o té sekané. Zachvěl se a zeptal se Deb:
"Hej. Vy máte nějaký problém se skřety?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | 23. září 2008 v 16:00 | Reagovat

Moc sprostý to teda neni :) Ale neboj, 16 mi dávno bylo. Je to napínavý.

2 katalyn katalyn | Web | 24. září 2008 v 8:35 | Reagovat

to je dobrýýýýýýýý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama