Stříbrný klíč, část třetí

25. října 2008 v 22:42 | Jakub Jezdinský |  Povídky
A jedeme dál. Přináším vám pokračování té nejhorší povídky, kterou kdy internet viděl...no, to bych kecal... ale stejně. Je to brak. Tak se u toho alespoň bavte. Jo, a omlouvám se, že na vás kašlu...


Myslím, že můžeme přeskočit tu část, kde šokovaný Oril stál u zrcadla a častoval čaroděje těmi nejsprostšími urážkami, jaké za celé své putování po Ostrovech slyšel. A taky Deb, která se ještě vrátila, ale když uviděla Orila, tak mu nebyla moc oporou a dobrých deset minut se válela na zemi smíchy. Pak zase jen tak odjela. A tak, se ještě hudrající Oril vydal ven, kde již zapadlo slunce, které by ho jinak, jako skřeta upálilo. Oblečený do skřetího brnění, které sebral nějaké mrtvole, se vydal na sever. Rovněž ho napadlo vzít čaroději nějaké cennosti, aby je mohl dát na tu hromadu. A samozřejmě, na to nesmím zapomenout, jednak proto, že je to název tohohle díla a jednak, že je to důležité, čaroděj daroval Orilovi stříbrný klíč. S radou, že by ho měl použít pouze v nejnutnějším případě. Na otevření krabice s Gaenou, samozřejmě.
No, netrvalo to dlouho a Oril narazil na další skřety. Les byl skřety přeplněný, takže to zase nebylo nic tak neočekávaného. Každopádně, Oril potlačil touhu je rozsekat a místo toho na ně zamával. Snažil si vzpomenout na nějaké skřetí slova. Nic moc ho nenapadlo, protože to jediné co od skřetů slyšel, byl křik a smrtelné chropění. Skřeti byli tři, ve zkratce by se dali popsat jako prcek, tlusťoch a jednoručka. Kývli na něj a asi čekali, co po nich chce.
"Karzag?" zachrčel Oril a doufal, že to znamená něco jako velký šéf.
Skřeti se na sebe podívali.
"Co blbneš, vole?" řekl prcek Orilovi. "Proč tady kecáš po skřetsku? Seš debil?"
"Jo," pokračoval tlusťoch, " Vždyť víš, že skřetsky mluvíme jen před lidma, teď můžeme normálně kecat lidskou řečí. Je jednodušší a přece mnohem lepší. Nebo snad ne?"
"Jo, máte pravdu," přitakal honem Oril, "Se mi to nějak zblblo v hlavě."
"No jo, kam deš?" zeptal se ho prcek.
Oril si v hlavě rychle snažil vymyslet nějakou historku.
"No, přepadl sem s klukama nějakého starýho blázna co se toulal lesem, ale asi to byl nějakej zasranej čaroděj, protože z nás dvaceti sem přežil jenom já. Ale zase sem mu ukradl nějaký tretky." A ukázal jím těch pár cenností co čmajzl čaroději.
"No jo, tyhle dědci sou na hovno. Hele, chystáme se přepadnout jednu vesnici tam dole. Jdeš s náma? Cestou se k nám přidaj další."
"Smůla chlapi." řekl Oril, "Tu vesnici sem viděl, někdo tam byl už před váma. Je celá vypálená a našel sem tam tak akorát hovno. Asi nějakej jinej kmen."
"Kecáš. Do hajzlu! Sem se těšil, že se napakuju." řekl tlusťoch.
"Ne, ne," pokračoval Oril, "jdu tyhle cetky přidat na velkou hromadu. Úplněk se blíží,ne?"
"Asi za pět dní, vole." Odpověděl mu tlusťoch.
"Aha, jdete se mnou? Třeba dostanete velkej podíl."
Ty tři se na sebe tak podívali a pak pokrčili rameny a vydali se s Orilem vstříc horám. I když by je Oril nejradši zabil, tak je ale potřeboval, aby ho dovedli ke skřetímu pokladu.
K té Gaeně, nebo jak se ta věc jmenovala.
Cesta ubíhala pomalu a skřeti se pořád o něčem dohadovali, nebo něčemu smáli. Bylo to otravný. Ale Oril si něčeho všimnul.
"Hele," zeptal se prcka, "proč ten jednorukej vůbec nemluví? Nemá jazyk?"
"Má, ale zakázali sme mu mluvit."
"Proč?"
"Ale, tenhle zkurvysyn se narodil s nějakou vadou. Je to menťák. Ví, že bysme mu usekli i druhou ruku, kdyby otevřel tu svoji držku. Ale rvát se umí."
"Co mu je?"
"Vždyť říkám, je vadnej. A přestaň mě srát nebo ti taky useknu ruku."
"Jen se ptám, klid."
Cestou potkávali další skřety, kteří šli opačně a těšili se, že něco vyplení, nebo povraždí, ale když slyšeli Orilovu historku, že v okolí už nic k vyplenění nebo povraždění není a do rána už nic nestihnou, tak se zklamaně obrátili a vraceli se do hor.
"Už asi jen pět mil." řekl tlusťoch a otíral si zpocené čelo.
"Mil?" zeptal se Oril.
"Ty vole, ty seš snad taky úplně retardovanej!" okřikl ho prcek. "Míle, debile, Kilometr a půl."
"Kilometr a šest set metrů." opravil ho tlusťoch.
"Ty di taky do hajzlu, bečko. Všichni mě serete, ten že je debil, ten že nezná ani skřetí jednotku délky a ty, že seš vždycky tak kurevsky chytrej, ale když se máš vrhnout na nějakýho vojáka, tak to seš posranej jak prase. Naserte si všichni, kreténi!"
"Polib mi moji špekatou zasranou prdel, ty mamrde. Těch vojáků tam bylo pět!" křičel na něj tlusťoch. Takhle to šlo asi další půl hodiny a Oril se díky tomu naučil dvacet sedm nových nadávek. Alespoň nějakej užitek to má, pomyslel si.
No a takhle nějak došli až ke vchodu do skřetí jeskyně. Vypadala asi tak přesně, jak byste si představovali. Obrovská díra, který byla vyražená do boku úpatí hory, kolem níž stály dva tucty strážných skřetů. Oril jím ukázal cennosti a oni je pustili dovnitř. A samozřejmě byli neuvěřitelně sprostí.
Temnými neosvětlenými chodbami, kterými můžou chodit jen skřeti (a ta trpaslická chamraď), se po další půlhodině chůze dostali až do velkého, teď už osvětleného, prostoru, který nejvíc připomínal obrovský temný chrám. S kurevskou hromadou zlata a cenností uprostřed.
Oril byl materialista. Nikdy to nezastíral. Měl rád peníze. No, a když teď poprvé uviděl tu zářivou kopu, tak mu spadla čelist a jediné co dalších pět minut dokázal, bylo slintání a nadržené kňučení. Bylo neuvěřitelné, kolik zlata dokázali skřeti nashromáždit. Stovky lidí díky tomu museli přijít o život a celé vesnice museli být vypáleny. Ehm… ale opravdu si myslíte, že to Orila v tu chvíli zajímalo? Ten si v tom krvavém pokladu chtěl zaplavat.
Ale popojedeme. Nějaký postarší skřet si prohlédl Orilovi cennosti, velmi důkladně, a pak odešel do jedné postranní chodby, kterou strážil další tucet, mohutných a po zuby ozbrojených nad-skřetů. (mezi nad-skřety a obyčejnými skřety není nějaký velký rozdíl, jen jsou velcí kolem dvou metrů a víc smrděj.)
Pak se vrátil asi s půlkou těch cenností a ty přihodil k pokladu. To byl obřad Přiřazování.

Oril si konečně utřel slinty a rozpomínal si, proč tu vlastně je. Gaena, dřevěná lakovaná krabice obklopená modrou aurou. Oril si nebyl jistý (po právu), jestli se může prohrabat tím pokladem a v klidu si Gaenu odnést. Popravdě, bylo mu jasné, že to bylo nemožné. Ale jak si celou tu hromadu pokladů prohlížel, tak mu bylo jasné, že nikde lakovanou krabici obklopenou modrou aurou nevidí. A to se mu vůbec nelíbilo a začal pociťovat lehkou nervozitu. A taky se bál, že kdyby tu krabici nenašel tak ho čaroděj nechá ve skřetí podobě napořád.
Naštěstí v tu chvíli zapracovala taková ta věc, kterou někdo nazývá osud, universum, náhoda, nebo prostě kurevský štěstí.
V tu chvíli totiž zazněly bubny (Oril vůbec nevěděl odkud) a z té temné chodby vyšel skřetí náčelník. Tedy vyšel, protože byl neuvěřitelně tlustý, tak ho na nosítkách přineslo dalších šest nad-skřetů. A co bylo hlavní, tak u nohou měl krabici. Lakovanou krabici s modrou aurou okolo.
Oril nevěděl vůbec jak, ale najednou se celá ta jeskyně zaplnila skřety, až všichni byli namačkaní na sobě. Všichni povykovali a řvali. A smrděli. Snažil se tím davem procpat blíž k náčelníkovi, blíž ke Gaeně. Nakonec ho od nich dělila jen hradba nad-skřetů.
"Ta krabice…" ujelo Orilovi. Zaslechl ho jeden starší skřet vedle něho.
"Mladej. Rači drš hubu! Ta krabice je nášelníkův poklad. Kašdýho, kdo na ní šáhne, toho nechá sejmout!" A pak mu ještě dal pěstí do nosu. Což Oril teda nečekal.
"Dědku pitomej." řekl a držel se za nos. "Drž hubu, nebo tě já sejmu!"
Asi v tu chvíli se banda těch nad-skřetů rozeřvala, což asi bylo znamení, aby všichni ostatní sklapli. Což se stalo a jeskyní se rozezněl hlas skřetího náčelníka.
"Zmrdi! Víte co je dneska za den?! Úplněk, vy kreténi!" řval a poslouchal nadšené ovace publika. Oril byl lehce překvapený. Jednak proto, že ti dva (tlusťoch a prcek) říkali, že úplněk je asi tak za pět dní a jednak proto, že hlas náčelníka zněl asi jako když kvičí prase.
"Přesně tak, vy mamrdi, venku teďka svítá a až slunce zase zapadne tak si rozdělíme poklad!" Skřeti řvali nadšením.
"A vy víte, co to znamená! Než slunce zapadne, tak nastává celodenní… PAŘBÁÁÁ!!!"
Odněkud seshora, najednou všechny zalil nějakej chlast a mezi skřety se objevily sudy s všelijakým pitím. Skřeti řvali nadšením. Oril zíral překvapením. Někde začala hrát hudba (Michal David) a všichni jenom chlastali. Oril se odvážil napít a překvapivě musel uznat, že to je celkem dobrý. Silný jako kráva, ale přitom i sladký. A rozhodně nechtěl vědět, co to je. A tak se chlastalo. A asi po čtvrtým korbelu si Oril začal myslet, že má nejlepší práci na světě, a že ti skřeti nejsou zase tak špatní…
A kdo ví, jak by tohle dopadlo kdyby tou jeskyní neotřásl tlumený otřes. Nebyl nějak velký, ale stačil aby se jeskyně otřásla a všechno ztichlo. Skřeti nervózně těkaly očima po stěnách, když tu jeskyní otřásl další, teď už mnohem silnější otřes. Na stěně se objevila prasklina a všude poletoval rozvířený prach. Skřeti teď už byli sině nervózní a stejně tak i Oril. Nikdo nevěděl co se děje a náš hrdina si pomalu začínal uvědomovat, že se zřejmě děje něco špatného.
Ozval se výbuch a stěna jeskyně explodovala. Kamení zasypalo stovku skřetů a sluneční světlo, které vniklo dovnitř obrovskou dírou, sežehlo další stovku. Zděšené ječení naplnilo jeskyni. Oril zařval bolestí, když mu sluneční paprsek ozářil paži a opekl jí jako maso nad ohněm. Uskočil do stínu a nadával. Zavládla naprostá panika. Skřeti do sebe vráželi a snažili se schovat do stínů. Oril si uvědomil, že kromě jeku naplňuje jeskyni i nový zvuk. Odhodlaný křik. Podíval se a zjistil že z oné díry po výbuchu se právě tlačily stovky lidských vojáku.
"To si ze mě děláš prdel."

Skřetí náčelník pištěl a snažil se odkutálet pryč, co ale bylo špatné, tak v jedné ze svých pracek stále držel Gaenu. Nad-skřeti kolem něj mu čistili cestu a všechny ty zelené příšerky začaly pomalu mizet v tunelech. Což ale nebránilo lidské armádě v masakrování všeho okolo. Oril se vymrštil na nohy a dal se na útěk. Co jiného mu taky zbývalo. Dav se tlačil u východů a Oril se snažil znovu dostat co nejblíže k náčelníkovi. Teď to bylo ale těžší. Vojáci se tlačili na ty, kteří se snažili utéct, odporu se dočkaly jen minimálního. Přece jenom, skřeti jsou zbabělci. No a najednou byli až u Orila. Ten se otočil a když zjistil, že stojí neozbrojený proti stovce vojáků tak jen zoufale vykřikl.
"Jsem s vámi!"
Efekt to mělo minimální, ale stačilo to, aby voják, který už zvedal meč aby Orila prošpendlil skrz naskrz, zaváhal, čehož Oril využil a vrazil mu jednu do obličeje. Na jeho místo ale hned nastoupili dva noví, a tak se Oril opět snažil utéct. Dotlačil se k obrovskému sudu s nějakou pálenkou a třemi šikovnými ranami do něj udělal díru. Tekutina začala pryštět a Oril si v ní zchladil popálenou ruku. Lidé se opět blížili. Ale náš hrdina se dostal až ke stěně, kde popadl hořící louč a po jednom zdařilém zamíření jí hodil směrem k sudu. Vyšlehly plameny, které jen tak mimochodem spálili další skřety, a sud byl najednou v jednom ohni. A všechno živé kolem něj taky. Oril zpomalil lidi, konečně se vecpal do jednoho z tunelů a dál prchal.
Přes stovky hlav zahlédl náčelníka a modře svítící objekt. Vzdalovali se. Oril už začínal být naštvaný. Tahle práce se vůbec nevyvíjela tak jak by měla. Cpal se dál mezi skřety a přemýšlel, co má asi tak dělat. A v tom ho napadlo, že jako půl-elf vlastně uměl i pár kouzel. Jestlipak budou fungovat i ve skřetím stavu? Ale ono soustředit svoji mysl za běhu mezi stovkou skřetů bylo o něco těžší, než Oril myslel. Trvalo několik nekonečně dlouhých minut, než se mu nad dlaní zformovala malá zářivá koule. Tohle bylo čisté Světlo. Bál se, že ho jako skřeta popálí, ale naštěstí fungovalo pouze jednostranně. Ale pálili ho z toho oči jako čert. Dotkl se světlem hlavy jednoho skřeta, který zachroptěl a sesul se k zemi. Oril ho překročil a pokračoval dál. Skřeti před ním padali mrtví, jakmile se jich dotkl a on se tak rychleji dostával blíže k náčelníkovi. Skákal přes jejich smradlavé mrtvoly a klestil si cestu ke Gaeně. Která byla blíž a blíž.
Doběhl k prvnímu nad-skřetovi, ale protože mu nemohl dosáhnout na hlavu, tak ho popálil na rameni. Bolest ho skolila na kolena a než v tom jeho pitomém mozečku docvaklo, co se to vlastně děje, tak se Oril dotkl jeho hlavy a bylo po něm. Další nad-skřet se ohlédl, co se stalo a když uviděl Orila, tak tasil meč a pokusil se ho připravit o hlavu. Ten se mrštně vyhnul a spálil mu ruku, ve které držel meč. A pak i hlavu. No, podobným způsobem zatočil i s ostatníma, s jedním obzvlášť, protože než ho oddělal, tak mu nejdřív usmažil rozkrok. Takže se dostal až k náčelníkovi. A právě v čas. Protože se všichni přiblížili k východu z jeskyně. Ale problém byl, že venku ještě svítilo slunce. Sice už pomalu zapadalo, ale pro skřety to stejně bylo v hajzlu. Z jedné strany sluneční žár, z druhé strany banda rozzuřených lidí. Myslím, že poetický výraz pro tuhle situaci by byl mezi mlýnskými koly…ale Oril si teda připadal spíš v prdeli. Skřeti se postupně tlačili na světlo a vypařovali se. Z druhé strany na ně doráželi vojáci a Oril byl přesně uprostřed toho všeho, snažíc se dostat k náčelníkovi. Jo, já vím, už to je moc dlouhý…ale chtěli jste, aby to byl pravdivý příběh, ne? Každopádně, slunce pomalu zapadalo a stín hor se prodlužoval, takže skřeti se mohli velmi pomalu sunout do lesů. Ok, je čas na zvrat. Oril odrazil pár posledních skřetů, kteří mu bránili dostat se k té masité kouli co si říkala náčelník. Jo, schopnost Světla už si vyplýtval, takže se musel spolehnout na staré dobré pěsti, teda jen jednu, ok? Skočil na tu dvoumetrovou horu sádla a sápal se jí ke krku. Bylo to těžší, než si myslel. Celkem ho překvapilo, když se zaryl po kolena do sádla a bál se, že se v náčelníkovi ztratí úplně.
"Dej sem tu krabici, špekoune!" zařval mu do ucha a chytil ho za jeden ze zlatých řetězů, které mu visely kolem krku. Následující scéna byla velmi podobné té ze Star Wars kde byl Jabba Hutt škrcen řetězem princeznou Leiou ve zlatých bikinách… jen si místo nich dosaďte skřetího náčelníka a půl-elfa a taky fakt, že v tomhle případě to nezafungovalo. Náčelník švihnul krabicí s modrou aurou kolem hlavy a zasáhl Orila do spánku. Ten přirozeně ztratil vědomí, jako všichni ve filmech, když je někdo praští do spánku a sesul se k zemi. Před jistým ušlapáním ho zachránilo jen to, že v tu chvíli byl náčelník odstrčen mimo stín na sluneční paprsky. Prasečí zakvílení se rozeznělo lesem a náčelník padl mrtvý k zemi, přímo na Orila. Na kterém se pomalu měnil na popel. Nevím jestli to víte, ale když na vás spadne několikatunové monstrum, tak vás to zaručeně probudí i z nejtěžšího komatu. Což se stalo i Orilovi. Zařval bolestí a posadil se. Obalen popelem zesnulého náčelníka se chvíli zmateně rozhlížel, než mu došlo co se stalo. Konečně popadl tu krabici obklopenou modrou aurou, která ležela kousek od něj. Konečně. Vyškrábal se na nohy a strkal ostatní skřety do cesty vojákům, aby se nedostali k němu. A pak, za několik nekonečných minut se slunce schovalo za vrcholky hor, načež bylo celé okolí ponořeno do stínu. Což bylo dobré znamení pro skřety, kteří se okamžitě, jako myši na půdě, rozeběhli na všechny možné strany. A naproti nim z lesa vyběhla nová várka lidských vojáků. A skřeti zase byli v řiti.
"Ale to už mě poser." ucedil Oril a poznal, že už je na čase to brát trochu víc vážněji. A rychleji. Rozeběhl se lesem a s krabicí jako štítem kličkoval mezi vojáky. A kupodivu ho nikdo nezasáhl. Sprintoval hvozdem a blížil se k čarodějově věži a co je hlavní, ke konci příběhu. Bohužel si asi stovka skřetů vzala jeho za příklad a běžela za ním. Z jejich povyku Oril poznal, že se chystají schovat buď ve věži, nebo ve vesnici. Což vůbec nebyly dobré vyhlídky. Plíce do už skoro neposlouchaly a v boku ho píchalo, jako by tam měl zabodnutý meč. Což byla skoro pravda, měl tam nůž. Ale v tu chvíli to přičítal únavě z běhu a začínal vážně uvažovat, že přestane kouřit. Konečně se nad korunami stromů objevila šedá hradba věže. No konečně, pomyslel si Oril a radostně se chystal vběhnout dovnitř. Ale v tom okamžiku mu kolem ucha prosvištěl šíp a lehce ho škrábnul. U vchodu stála Deborah a ostřelovala, všechno co se pohnulo.
"Au. Ty huso! To sem já!" zařval Oril a zamával krabicí s modrou aurou před sebou.
"Jak ti mám věřit?" zakřičela Deb.
"Ty krávo! Jmenuješ se Deb a máš pěknej zadek! Už mě poznáváš?"
"Zníš jako každej druhej skřet!"
"Do háje! Nejseš dcera čaroděje! To vím jenom já!"
Deb sklonila zbraň a zamračila se.
"Asi dvě vteřiny za mnou je horda skřetů a armáda lidí. Koukej mě pustit dovnitř!"
Deb mu otevřela a Oril běžel přes všechna patra až k čaroději, který vypadal, že se od té doby ani nepohnul.
"Starej mizero! Tady to máš!" křikl Oril a mrsknul mu jí do klína.
Čarodějovi se rozzářili oči a nadšeně vykřikl. "A kde máš klíč?"
"No jo…" řekl Oril a začal si prohrabovat kapsy. Asi v té chvíli přiběhla Deb a podle zvuků zezdola, bylo jasné, že skřeti jsou jí v patách.
"Klíč, klíč…" mudroval Oril a šacoval se.
"Najdi ten klíč!" ječela Deb a sekala do prvních skřetů, kteří se objevili.
"Klíč." žadonil čaroděj.
"Klíč!" vykřikl Oril, když nahmatal ten správný tvar ve vnitřní náprsní kapse.
Skřetů najednou byla plná místnost a Deb měla co dělat, aby jejich počet redukovala. Oril třesoucíma se rukama roztrhl tu kapsu a onen stříbrný klíč podal čaroději. Ten se je ještě více třesoucíma se rukama snažil dostat do zámku na truhle. Vteřiny nekonečně plynuly, skřeti křičely, Deb zoufale ječela, a Oril klel.
"ZBAV UŽ NÁS TĚCH ZASRANEJCH SKŘETŮ!" zařval Oril, když už to pro všechny vypadalo beznadějně. (následující scény si představte jakoby zpomaleně…)
Čaroděj konečně pomalu zasunul klíček do zámku a modrá aura kolem truhlice pohasla. Všechno jakoby se zastavilo a pozorovalo, co se bude dít. Čaroděj se usmál a šáhl do truhlice, Oril čekal co bude Gaena vlastně zač. Zajímalo ho to, celou dobu. Všichni napjatě zírali na čaroděje. Všechny zvuky byly tlumené. Když tu se celou místností rozlehlo:

"Mňau."

A čaroděj vytáhl z truhlice kotě.
Oril opravdu čekal všechno, kouzelnou hůlku, lidskou lebku, cokoliv, ale když uviděl to malé mourovaté koťátko, tak mu jenom spadla brada a jediné co dokázal, bylo neidentifikovatelně chrčet.
Všichni skřeti se začali zplna hrdla smát. I Deb vyprskla smíchy. Čaroděj drbal kočičku za uchem a oba dva spokojeně předli.
"Můžeš se už, prosím tě, zbavit těch skřetů?" zakňučel Oril, jehož mozek s ním absolutně přestal komunikovat, protože všechno co dneska zažil už na něj bylo opravdu moc.
Čaroděj na něj mrknul a zvednul paži do vzduchu.
Přesně v tu chvíli Orilovi něco zacvaklo v hlavě a došlo mu, že je v opravdu velkým průseru. Protože on je přece taky skřet.
"N-ne, počke…" zasípal, ale celou místnost ozářilo zlaté světlo, které proniklo každému až do duše.
Oril však viděl jen temno.


Než se tedy probudil.
Ležel na zemi ve vrstvě popela a ono koťátko mu láskyplně olizovalo nos. Oril sebou trhl, kotě se vylekalo a škráblo ho. Oril se posadil. Byl pořád ve věži, ale nikde žádní skřeti. Jen Deb, co si čistila oblečení a čaroděj, který zametal podlahu.
"Gaeno." zavolal na kotě a dal mu před čumáček mističku s mlékem.
"M-myslel sem…" zachrčel Oril.
"Že vás to spálí taky?" řekl čaroděj, "Ale no tak. Vždyť vy jste přece půl-elf."
Oril vyskočil na nohy a měl chuť to kotě nakopnout. Nebyl schopen mluvit.
"V-vy… vy… poslat mě pro kotě do skřetí nory… J-já… už vás nikdy nechci vidět, vy starej bláznivej magore! A dejte mi něco, čím můžu zastavit krvácení!"
"A já vám děkuji, drahý půl-elfe, vesnice je opět v bezpečí a na vás čeká tučná odměna."
"Áh! Jdeme Deb, nebo nás promění v další koťata."
Deb se zakřenila. Oril popadl měšec naditý zlaťáky, který mu čaroděj podal a odkulhal se pryč. Venku se nadechl čerstvého vzduchu a cítil, že si potřebuje promluvit se svým psychiatrem. Deb vedle něj se pořád potutelně usmívala.
"Čemu se pořád křeníš?" vyjel na ní Oril.
"Che, představ si, jak ti teď lidi budou říkat, Oril Ballard - Zachránce koťat. Oril Ballard - Mňaukanátor."
"Mlč, ženská!"
"Co budeš dělat teď? Měnit dětem plínky? Učit slepé číst?"
"Drž hubu!" pěnil Oril.
"Myslím, že támhle je další kotě na stromě, nesundáš ho dolů?"
"Tak poslouchej, ženská." řekl Oril a popadl jí za ruku, "Tohle není žádná historka, kterou budeš někde vykládat u piva, vyprávět ji někde dětem před spaním. Tohle všechno pěkně rychle zapomeneš, nikomu to neřekneš, nikde to nenapíšeš, nebude z toho žádná povídačka, nebo kniha, či snad povídka na nějakém trapném blogu, které se lidi budou smát ještě dalších sto let! Rozumíš? Takhle si reputaci poškodit nemůžu! Tohle trapný dobrodružství musí bejt pěkně rychle zapomenuto. Chápeš? Nikdo by si mě už nikdy nenajal…" propadal panice Oril. Deb se jenom zubila. Oril zaklel a nalezl na koně.
"A nemysli si, že se s tebou ještě vyspím!" řekl jí a odjel.
Čekala ho další hrdinná dobrodružství, mnohem nebezpečnější a daleko více zajímavější. Ale pokaždé, když se v nějaké hospodě začalo mluvit o Orilovi, vždycky přišla řeč na onu bájnou záchranu kotěte.


P.S. - Nakonec se spolu přece jen vyspali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olča Olča | E-mail | 26. října 2008 v 11:12 | Reagovat

Tak to je nářez :D Fakt jsem se už dlouho tak nepobavila! Koťátko :D Máš fakt úžasnou fantazii. Nemám ráda sprostý slova, ale ke skřetum to patří, vypadalo by divně, kdyby mluvili spisovně. Takže vůbec nevím, proč ti tahle povídka připadá špatná, je skvělá. A hlavně ten překvapivej konec, to určitě nikdo nečekal!!! ( Jenom by mě zajímalo, proč mělo to koťátko, když bylo v krabici, kolem sebe modrou auru a proč ho vlastně ti skřeti ukradli.)

2 Jezďa Jezďa | Web | 26. října 2008 v 11:26 | Reagovat

Modrá aura dokola byla proto, aby krabici udržovala v kryogenezi a nebohé koťátko nic necítilo... a skřeti ho ukradli proto, že to byla pěkná lakovaná krabice s modrou aurou kolem (a ta se jen tak nevidí) a to tyhle primitivy láká jako můry oheň... :)

3 Olča Olča | E-mail | 26. října 2008 v 19:20 | Reagovat

Aha, tak to jo :)

4 Olča Olča | E-mail | 27. října 2008 v 17:39 | Reagovat

Doufám, že bude taky pokračování Horatia Harta :) Toho jsem si oblíbila.

5 Jezďa Jezďa | Web | 28. října 2008 v 23:15 | Reagovat

To jsem rád... pokusím se na tom zapracovat... v hlavě mi toho (kromě jinejch stovek ostatních blbostí) za tu dobu nečinnosti uvázlo hodně nápadů... tak snad nějaký půjdou i použít...

6 Auril Auril | Web | 23. listopadu 2008 v 18:47 | Reagovat

Michal David na skřetí oslavě :) to mě vážně zaujalo... Mňaukanátor - tak tohle je fakt dobrý :) Hele, já myslím, že se nemusíš obávat toho, že by tato povídka patřila k těm nejhorším, které kdy internet viděl. Takže v klidu a piš pěkně dál, ať si máme s Olčou co číst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama